K výsadbám okrasných dřevin patří stínomilné rostliny

 

Výsadby ve stínu zdobí především různé odstíny zelené a panašování některých listů

Člověk se dokáže před vedrem, mrazem nebo deštěm schovat. Zato rostliny jsou odkázány na místo, kam jsme je zasadili, a přitom každá z nich chce něco jiného. Některá třeba stín.

Snad jen pěstitelé kaktusů a pouštních rostlin si přejí, aby na celou plochu jejich zahrady svítilo slunce. Sami pak po ní chodí a kochají se svou sbírkou, ale večer ocení chládek bytu či hospůdky. Ano, zahrada, na které chybí stín, se nehodí k dlouhodobému pobývání. Ve stínu vám většina klasických záhonových květin nepokvete. Proč by však pod dřevinami nebo podél zdí měla být jen holá zem? Chce to vybrat správné stínomilné rostliny.

Co stínomilné rostliny chtějí?

Všechny zelené rostliny potřebují ke svému životu sluneční záření. S jeho pomocí mění oxid uhličitý a vodu na jednoduchý cukr glukózu a z něj posléze vyrábějí neuvěřitelné množství dalších sloučenin. Většina rostlin se natahuje za sluncem, aby jeho paprskům nic nestálo v cestě k povrchu listů. Stínomilné rostliny se ale přizpůsobily nižší světelné intenzitě. Nemusejí vynakládat tolik energie do růstu do výšky. Místo toho se pěkně rozprostřou a libují si, že ve stínu nemají tolik konkurence.

Stinné mikroklima je vlhké a chladnější než okolí, půda tu bývá kypřejší a stále vlhká. Přesně tohle musíme stínomilkám poskytnout. Někdo sem umísťuje malé jezírko, vhodnější by ale bylo prameniště. Z proudící vody se lépe uvolňuje vlhkost do vzduchu. Zvlhčení vzduchu je důležité, brání zbytečnému odparu vody ze širokých listů typických pro stínomilné druhy. V přírodě je stín hlavně pod keři a stromy, kam na podzim spadne veškeré listí a přes zimu začne tlít. Ve stínu tudíž bývá půda bohatá na živiny. Na zahradě, kde listí obvykle shrabujeme na kompost, to chce přihnojit – nejlépe právě kompostem.

Hezky hustě

Dvě-tři osamělé funkie uprostřed plochy pokryté mulčovací kůrou – to také jde, ale stínomilné rostliny mají jiné představy o ideálním prostředí. Rády doslova bují. Jestliže tedy zasadíme víceméně stejně velké druhy blíže k sobě, vytvoří hustý porost, který bude mnohem lépe udržovat vlhkost a nepustí mezi sebe žádný plevel.

Můžeme si pohrát s prostorem. Pod nižší keře nebo stromy vysázíme stínomilky statného vzrůstu a kolem nich nižší. Plochu země může pokrýt břečťan nebo barvínek. Posledně jmenovaný se ale někdy příliš prosazuje. Odolají mu jen statné rostliny, ty jemnější budou pohlceny.

Počítejme s tím, že slunce během dne putuje, a stín s ním. Většina stínomilných druhů rostlin se ale několika hodin slunce nebojí, jen by na ně nemělo pražit to přímé polední.

Je z čeho vybírat?

To se ví, záplavy barev, jaké známe ze záhonů letniček, ve stínu nikdy mít nebudete. Tady dominuje zelená barva širokých listů. Odstínů zelené, navíc často vylepšených panašováním, ale také není málo. Ostatně stínomilné rostliny většinou decentně, ale nepřehlédnutelně kvetou.

Objektem první volby budou nejspíše funkie, známé také jako hosty nebo bohyšky. Zahradníci vyšlechtili obdivuhodné množství kultivarů lišících se vzrůstem, zbarvením listů, barvou květů i dobou kvetení. Navíc jakmile jednou zakoření, rostou funkie jako… nu, jako z vody. Jejich široké listy mohou být postiženy jen dvěma významnějšími kalamitami – kroupami a slimáky.  Určitě nic nezkazíte ani s hortenziemi. Také kapradiny bez debat do stinných partií patří.

Zjara upoutají pozornost čemeřice a později konvalinky s kokoříky. Pak ve stínu vykvetou jarmanky, čechravy a udatny. Udatna lesní je dominantní rostlinou, jejíž trs se neustále rozrůstá do šířky. Svými květy láká zlatohlávky a tesaříky ze širokého okolí. Zahradním evergreenem jsou bergenie, kterým to sluší ve stínu stejně jako u vody nebo na slunci.

Teplejšími tóny prozáří stinné partie něžné srdcovky nebo náprstníky, které dokážou narůst až do dvoumetrové výšky. Porost vrbiny obecné pro změnu zazáří žlutě.  Do vhodné půdy můžete vysadit i stínomilné lilie nebo zvonky kopřivolisté. I ve stínu tedy může být o pestré barvy postaráno.

Nebojte se kamenů

Skalka ve stínu? Některé drobné kapradiny, horské ramondie i další skalničkářské skvosty skutečně milují stín. My ale máme na mysli spíše ozdobné balvany a valouny. Pokud to pojetí zahrady snese, nezaškodí ani japonské prvky – kamenná lucerna nebo pítko tsukubai. Vždy ale platí pravidlo „střídmost především“. U všech těch luceren nebo soch Buddhy velmi záleží na materiálu, proporcích a umístění. Sklouznout za hranici kýče je až příliš jednoduché. I originál z Japonska může zahradu pokazit, jestliže jej do zahrady začleníme nelogicky nebo jej příliš okatě vystavíme obdivu. Samotné pítko tsukubai přitom má na zahradě své opodstatnění: jako občerstvovací stanice pro zpěvné ptáky nebo včely. Stejně poslouží pochopitelně i kamenné pítko moderního střihu.

Text: Radka Borovičková

Foto: Zdeněk Roller