Ohlédnutí za Víkendem otevřených zahrad

Evropský projekt Víkend otevřených zahrad vznikl ve Velké Británii a tradičně se koná druhý červnový víkend. U nás v České republice se pořádá od roku 2010 zásluhou krajinářského architekta Přemysla Krejčiříka.

Zahrady se otevírají po celé Evropě

Nápad otevřít  zahrady veřejnosti (Open Garden & Squares Weekend) vznikl ve Velké Británii a postupně se rozšířil do celé Evropy. Návštěvníkům se otevírají zámecké či klášterní zahrady a parky, ale i běžně nepřístupné soukromé zahrady, které jinak zůstávají očím veřejnosti skryty.

Zatímco v roce 2010 byly v České republice otevřeny pouze tři pražské zahrady, letos se jich přihlásilo sto osmdesát. Každým rokem zahrad přibývá a zájem návštěvníků roste.

Návštěvníkům se otevírá například Podzámecká zahrada v Kroměříži, Zahrady pod Pražským hradem, Lednický park či Zahrada při premonstrátském klášteře v Teplé. Na Vysočině se již tradičně do Víkendu zapojuje síť přírodních zahrad.

Jednou z nich je i naše Ukázková zahrada ve Staré Říši na Vysočině. (pozn.red.: Jde o zahradu Juliany Jirousové a jejích dcer)

Krátce z historie zahrady

Naše zahrada byla založena v 50. letech 20. století jako běžná venkovská zahrada v okolí rodinného domu. Hospodařilo se tu tradičním způsobem, pěstovala se zelenina, ovoce, bylinky a kvetoucí rostliny. Prarodiče, malíř Otto Stritzko a výtvarnice Marie Stritzková, mysleli nejen na ovocné stromy, ale do zadní části zahrady vysadili také jehličnany. Jedle, modříny a borovice spolu s lípou vysazenou v roce 1968 dnes tvoří kostru celé zahrady.

Řadu let se o zahradu starali moji rodiče, výtvarnice Juliana Jirousová a básník Ivan Martin Jirous.  Můj otec byl šikovným pěstitelem lilií a jeho velikánský záhon byl jeho chloubou. Pamatuji se, že jsme mu se sestrou za pětikorunu sbíraly chřestovníčky liliové. Své plány však často nedokázal dotáhnout do konce, a tak jeho zahradnické počínání nejednou skončilo na půli cesty. Pamatuji si, že celých patnáct let zela v zemi veliká jáma, která byla zamýšleným odvodňovacím kanálem pro druhý liliový záhon. O další terénní nerovnost se postaraly vykopané základy na skleník, opět nikdy nedokončený.

Moje matka Juliana Jirousová je autorkou několika romantických stinných zákoutí. S oblibou vysazovala na zahradu břečťan, kapradiny a konvalinky. Tato zákoutí okrášlily litinové kříže, sošky andělíčků či stará lucerna. Máma byla také nadšenou pěstitelkou fuchsií, které na naší stinné zahradě velmi dobře prospívají.

Květiny často využívá ve své výtvarné tvorbě, kde doplňují Pannu Marii, anděly nebo světce.

Cesta k přírodní zahradě

O zahradu jsme se s manželem začali starat v roce 2009. Byla už hodně zarostlá, nikdo na ni neměl léta čas. Do té doby jsem si myslela, že 1500 m² je nad naše síly. Teď si život bez zahradničení nedokážu představit. Brzy nás zaujala myšlenka přírodních zahrad – zahradničení s citem a v souladu s přírodou. Obejdeme se  bez Roundupu, chemických postřiků, rašeliny i rychle rozpustných minerálních hnojiv. To ale zahradě nijak na kráse neubírá, naopak. Na podzim 2015 jsme získali plaketu Ukázková přírodní zahrada.

V korunách stromů u nás hnízdí mnoho ptáků, v hromadě klestí bydlí ježci; mrtvé dřevo, které částečně ponecháváme na původním stanovišti je postupně osídleno řadou hmyzích druhů. Medonosné trvalky lákají nejen včely, čmeláky a motýly, ale i další hmyz, na které si už musíme přinést atlas. Pozorování přírody se tak stává dobrodružstvím a zdrojem cenných vědomostí pro celou rodinu.

Část zahrady ponecháváme jako louku a divoký kout, kam moc nechodíme, aby si tam příroda mohla žít svým vlastním životem. To ocení i děti, které příliš upravená zahrada moc dlouho nebaví. V těch přírodnějších partiích si mohou budovat své domečky a přetvářet si prostor podle vlastních představ.

Anglické a historické růže

Přírodní zahrada ale rozhodně neznamená, že se musíme vzdát svých zahradnických snů. Mojí velkou láskou jsou anglické a teď už i historické růže. Šlechtitelem anglických růží je zahradník David Austin. Jsou to růže převážně keřovitého vzrůstu, růže, které v sobě dokonale kombinují krásu a vůni starých růží, vitalitu růží planých a barevnou škálu růží moderních. Tyto růže obstojí i v naší nadmořské výšce téměř šest set metrů nad mořem a netrpí tolik běžnými chorobami růží. Některé z nich stihly vykvést do Víkendu otevřených zahrad, za což jsem jim velmi vděčná. Návštěvníci tak mohli přivonět k anglické krasavici Gertrudě Jekyll, Mary rose nebo bílé růži Winchester cathedral.

Jednou větou charakterizovat historické růže je téměř nemožné. Stejně jako růže anglické se dělí do několika skupin a jejich původ je na dlouhé povídání.

Zjednodušeně řečeno za ně považujeme růže uvedené na trh do roku 1869, kdy byl vyšlechtěn první čajohybrid La France. Historické růže možná známe ze starých holandských zátiší nebo z klášterních zahrad či venkovských dvorků. Mají uvolněný habitus, nelesklé listy a každý květ je trochu jiný. Jejich vůně je opojná. Jeden čas byly velmi upozaděny a téměř vytlačeny růžemi moderními. Nyní jsou naštěstí zase v nabídce některých zahradnictví a je jim opět věnována zasloužená pozornost

Příští rok na viděnou

Víkend otevřených zahrad je příležitostí pro každého, kdo se jinak ostýchá o návštěvu požádat. A takových lidí je dost. Víkend jim dává možnost navštívit nejrůznější zahrady aniž by jim připadalo, že zdržují či obtěžují. Seznam otevřených zahrad je velmi přehledně uveden na stránkách www.vikendotevrenychzahrad.cz  Na zahradu přicházejí téměř bez výjimky velice milí a přátelští lidé s opravdovým a upřímným zájmem o zahradničení. Setkání s nimi je pro mě vždy velkým přínosem. A pokud máte zahradu, o které si myslíte, že stojí za zhlédnutí, neváhejte a příští rok se přihlašte také.

Text a foto: Marta Veselá Jirousová