Popínavé rostliny – šplhání za sluncem

Popínavé rostliny v naší přírodě nejsou příliš běžné, jejich doménou jsou deštné pralesy. O to více se nám líbí jejich barvy a nezdolná vůle vyšplhat co nejblíže ke slunci. 

Popínavé rostliny na pergolách či plotech vytvoří v zahradě malebná zátiší nebo zakryjí nepěkné partie a rušivé okolí. Kapitolu samu o sobě pak tvoří ozeleněné fasády domů.  Do některých zahrad se hodí spíše zadumaně zelené břečťanové stěny ve staroanglickém stylu, v prosluněných zahradách s dostatkem otevřeného prostoru je lepší dopřát si popínavky s barevnými květy – plaménky, vistárii, trubač. Lze samozřejmě využívat i běžné jednoletky: lichořeřišnici, thunbergii alias černookou Zuzanu nebo některé svlačce. Pojďme se ale zaměřit na plaménky a další dřevité kvetoucí liány. Konečně – co nevidět už pokvetou.

Plaménky 

Zahradníci říkají, že plamének chce mít nohy v chladu a hlavu na slunci. Proto není úplně nejšťastnější variantou jeho pěstování v nádobách, které se v letním slunci rozpálí.

Kam plaménky vysazovat? Ideální je jižní nebo jihovýchodní expozice a půda zakrytá mulčovací kůrou nebo kameny. Hodí se i nižší půdopokryvné rostliny, které zchladí mikroklima půdy kolem kořenů plaménku. Velkokvěté a plnokvěté křížence si může pořídit ten, kdo má zahradu v teplé oblasti s výživnou půdou. Do chladnějších poloh je vhodnější sázet spíše botanické druhy, které jsou odolnější.

Některé plaménky kvetou jen jednou do roka, a to na loňském dřevě, od jara do léta. Mnoho druhů ale rozkvétá později, koncem léta, na letorostech. A konečně velkokvěté plaménky vám při dobré péči vykvetou nejprve začátkem léta a pak ještě o pár měsíců později na letorostech. Některé botanické druhy rozkvétají žlutě, většinou však plaménky upoutávají barvou od bílé přes růžovou, purpurovou a fialovou až k modré. Ani po odkvětu neztrácejí plaménky na půvabu, protože jejich chomáče pýřitých nažek září na slunci jako stříbro.

Plaménkům nabídneme pergolu nebo treláž. Někdy stačí na zeď přichytit kus drátěného pletiva. Ty nejbujnější dosáhnou do pětimetrové výšky a mohou „přeskočit“ na nejbližší dřeviny, proto bychom je měli krotit občasným řezem. Vhodný řez také rostlinu omladí a přiměje ji k bohatšímu kvetení.

Vistárie

Jenom ten, kdo někdy likvidoval statnou rostlinu plaménku, ví, jak je tato tenká a vzdušná popínavka těžká. A co teprve vistárie se svými silnými větvemi! Dovede nadzvedávat střešní krytinu i strhnout okap, slabá pergola se pod její váhou zlomí. Tyhle záludnosti ovšem vistárie vyvažuje půvabem.

Rod vistárie je zastoupen několika druhy pocházejícími z Dálného východu a také z východu USA. Daří se jim tudíž i v našem klimatu. V současnosti se prodávají roubované odrůdy vynikající délkou kvetoucích hroznů. Vistárie je důležitá medonosná rostlina, jednotlivé druhy kvetou od jara do půlky léta.

Vistárii můžeme nechat pnout po pergolách a loubích s důkladně pevnou konstrukcí nebo po trelážích na zdech. Tam ale musíme průběžně odstraňovat šlahouny kolem okapů.

Hortenzie, akébie, trubače

S popínavkami si lze hrát jako s kostkami lega. Jejich kombinace jsou velice pestré. Stačí na každou stranu loubí zasadit jiný druh nebo podél zdi kombinovat břečťan s loubincem a plaménky. Zajímavě vypadá i vzájemné prolnutí popínavých růží s plaménky.

Druhů kvetoucích popínavek je samozřejmě mnohem více, než jsme si zatím uvedli. Do stinnějších partií se hodí hortenzie řapíkatá. Ke konstrukcím lze vyvazovat jasmín nahokvětý nebo zákulu. Poměrně novým druhem je akébie pětičetná, která rozkvétá na jaře hrozny charakteristicky vonících květů. Tyto popínavé rostliny celkem neochotně plodí, ale pokud vysadíte vedle sebe více odrůd, můžete se chutných plodů dočkat.

Svěže zářivé barvy vaší pergole dodají trubače. Vhodný je zejména severoamerický trubač kořenující, který je odolný a dobře se pne až do mnohametrové výšky.

Pro inspiraci doporučujeme vyrazit do velkoměst, jako jsou Londýn nebo Amsterdam. Popnuté zahradní branky, ploty, pergoly, altány i celé zelené fasády tam mají ohromnou tradici a český majitel zahrady skoro na každém kroku zvolá: „Ano, tohle chci!“

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ

FOTO: ZDENĚK ROLLER