Vrstevnatá skalka je jednička
Sedlecká zahrada Karla Veselého, milovníka hor a skalniček, je příkladem toho, že divočinu s roklemi, malým horským jezerem a skalním výchozem lze vybudovat i na zcela ploché zahradě a dokonce i na dvorečku u řadového domku.
„Snažím se, aby se u mě mohl kdokoli obdivovat kráse rostlin v jednotlivých partiích z bezprostřední blízkosti. Pohodlný přístup k rostlinám je důležitý i z důvodu údržby. Člověk by si měl uvědomit, že na stará kolena nebude schopen vyrazit na náročný výšlap za horskými kytkami do přírody. A bude pak vděčný za to, že se k nim může posadit ve své zahradě. Nebo se dokonce natáhne na trávníku vedle, aby se pokochal jejich krásou.“ S touto myšlenkou, kterou Karel Veselý rád předává dalším generacím, přišel už před několika desetiletími Josef J. Halda, jeden z prvních propagátorů kamenných zahrad u nás a objevitel tzv. vrstevnatých neboli spárových skalek. „I když, on vlastně nic převratného nevymyslel, vrstevnatá skalka je jen odkoukaný a napodobený proces, kterým s kameny a rostlinami odnepaměti pracuje sama příroda,“ dodává s humorem skalničkář Veselý.
Vrstevnatá skalka byl můj sen
Karel Veselý, nyní již známý skalničkář a zakladatel nevšedních zahrad, před čtyřiceti lety oslovil pana Haldu, zda by mu pomohl se stavbou nového alpína. Dohodli se a dodnes je na zahradě v Sedlci k vidění partie, kterou společně zbudovali. „Je to ta stěna hned nad jezírkem,“ ukazuje majitel na dílo, které vypadá jako porostlá přírodní skála. Od té doby prodělala zbývající část zahrady celkem šest radikálních proměn. Nakonec vyhrálo pohledově lepší spárové uspořádání. „Vrstevnatá skalka je opravdu nejlepší. Je ovšem třeba mít k dispozici vhodný kámen, který zvětrává a rozpadá se do podoby různě mocných, spíše plochých bloků. S takovým materiálem je pak radost si hrát,“ vysvětluje skalničkář. Zahradu podle svých představ začal Karel Veselý realizovat až poté, co vyženil domek se zahradou o rozloze pouhých 300 m2. První rok zjistil, že půda je přehnojená dusíkem, proto mu většinu skalkových rostlin sežrala plíseň. Zkoušel pak zeminu upravovat, vymývat, doplňoval novou. Kvůli vápenitému podloží vzdal pěstování rododendronů. A taky začal svážet z okolí na káře vhodné kameny.
Materiál z různých míst
Materiál pro svoji první skalku majitel přivážel ze svahů vrchu Kaňk. A protože je okolí Kutné hory z geologického hlediska velice pestré, majitel na své zahrádce postupně vyzkoušel i další druhy kamene. „Začínal jsem s třetihorní křídou, ale je velmi rozpadavá. Na druhou stranu je to alkalický sediment a vápno jde, jak známo, spoustě skalniček k duhu,“ vzpomíná skalničkář. „Následoval vápenec rozvrstvený do podoby různě mocných lavic. Zkusil jsem ale i jiné horniny, třeba rulu, znělec, a dokonce i hadec. Obsahuje totiž spoustu hořčíku, který u dřevin vyvolává zakrslý růst.“ Aby zahradní skalky a kamenné výchozy nepůsobily zmateně, je každá partie sestavená jednotně. Je to důležité – na tak malé ploše je třeba vyvarovat se odlišných způsobů vrstvení kamene. „Doporučuji nekombinovat spolu různé druhy kamene a vytvářet jednodruhové ucelené partie,“ říká pan Veselý, který má nastudovanou literaturu zahradnickou, ale i estetiku.
Putujeme zahradou
U vchodu se zelená koberec hajních rostlin a kapradin zastíněný čtyřicetiletým javorem dlanitolistým. Dům je porostlý přísavníkem a v zadní části i velkolistým podražcem. Kdysi tu rostlo plných 650 druhů dřevin a ani současných sto není zrovna málo. Najdeme tu protáhlé jezírko a kolem skalek svěží trávník, který za čtyřicet let nezažil žádný chemický zásah proti plevelům. Takže – zahrada rozhodně není jenom skalničková. Navíc není skalka jako skalka.
U plotu začíná skalní království decentně, jakoby přirozeným kamenným výchozem, kolem nějž do trávy přecházejí vysazené zvonky, macešky a kopretiny. Z nejvyššího balvanu zrovna voní lýkovce. Největší a nejstarší skalka uprostřed zahrady má na úpatí jezírko a kolem ní vedou kamenné schůdky do spodní partie zahrady. Tam si můžeme odpočinout u zahradního stolku pod šeříkem a za zpěvu budníčka a pěnkavy se kochat zahradou. Vedle nás se diagonálně a mírně do oblouku táhne nízká vrstevnatá skalka, kterou po celé délce protíná údolíčko. Majitel je estét a nepřipustí, aby se barvy tříštily. Jednotlivé kvetoucí skalničkářské poklady spolu barevně ladí. Vedle kvetoucích rostlin a zakrslých dřevin dotvářejí vzhled skalek i samorosty, ale nejdůležitější jsou podle pana Veselého kameny. Za domem, ve stínu šlahounů podražce, jsme objevili i téměř kolmou skalku se spoustou lomikámenů a netřesků. Také skalka před vchodem do domu má kolmá „záda“ a na nich se daří kapradinám, ramondiím a haberleím. Zajímavé je, že tyhle skalničkářské rarity se tu vysemenily samy, nejspíše s pomocí mravenců.
Jak jsem zakládal zahradu
Karel Veselý tvrdí, že při zakládání zahrady musí nejprve hodně pracovat hlava a pak teprve ruce. Je vyznavačem přírodní ležérnosti. „Dnes se do zahrad vnáší spousta architektury, místo abychom pokorně napodobovali přírodu. Udělá se třeba cesta ze šlapáků. Ale ty kameny jsou všechny stejné. Kde to v přírodě uvidíte? Na cestičku patří i menší i drobné kameny. Architekti navrhnou globální pohled, ale pak je třeba pohrát si s těmi nejmenšími detaily a to zabere ještě jednou tolik času. Do toho už se tvůrcům zahrad nechce. Další chyba je, že lidé sázejí kolem plotu a při rozvržení zahrady myslí v rovnoběžkách. Tím si zahradu opticky zbytečně zmenší. Diagonála je nejdelší myslitelný směr. Ten je třeba zdůraznit a zahrada se pak bude zdát větší a zajímavější. Zahrada se musí také ladit barevně – netříštit barvy, velikosti a tvary.“
