Kvetoucí stráň u bývalého mlýna na Vysočině
Rozlehlá kvetoucí stráň s hvozdíky, lomikámeny a hořci, potůček a rybník, to vše patří k „tajné“ zahradě na Vysočině. Abyste ji uviděli, musíte vyšplhat na hřbet stráně, vysoko nad chalupu.
Na „tajné“ zahradě, stejně jako na celém pozemku platí příjemné pravidlo: žijeme si tu bez plotů. Kopcovitý terén zahrady tak plynule přechází do volného plenéru – strání, luk a polí. V rozloze a neohraničenosti je také jedno z největších kouzel zahrady. Má to ovšem i své stinné stránky. „Zajíci nám postupně zlikvidovali patnáct janovců a spolu se srnci se pustili i do jalovců. Občas nás navštěvují i zloději, kterým se zase líbí skalničky,“ stěžují si majitelé. Ploty však přesto stavět nebudou.
Býval tu mlýn
Je pozdní jaro, u stavení slavnostně kvete jírovec a švestka, zatímco předzahrádka patří venkovské klasice: denivkám, tařicím, hvozdíkům a třemdavám. Majitel vzpomíná, že mohutný jírovec pamatuje ještě z doby, kdy byl jen štíhlým proutkem. Nejprve prý k němu rodina uvazovala husu, pak kozu. „Tehdy byl na stráni, kde je dnes skalka, jen skromný výchoz kamenů. Pochází z dob, když se tu doloval kámen do základů mlýna.“
Dlužno říci, že právě díky tomuto stále se zvětšujícímu výchozu vznikla kvetoucí stráň jako skalka a majitelé se přeměnili ve skalničkáře…
Vzhůru, do stráně
Kdo se vyšplhá až do dvou třetin kopce, narazí na starý sad s ovocnými stromy. Ještě pár kroků vzhůru a už se před poutníkem otevírá vyhlídka do kraje na pomezí jižních Čech a Pelhřimovska, a samozřejmě i na výše zmíněné atributy zahrady. I my jsme v roli objevitelů, samozřejmě provázeni majitelem, vyšplhali na kopec a ejhle… V zorném poli máme rybník, potůček pod strání, který lemuje dolní část pozemku a mohutnou stráň porostlou barevnými fleky skalniček.
Cestička končí pod strání u bažinatého potůčku s vrbičkami, který meandruje po hranici pozemku. U potůčku bují vlhkomilné rostlinstvo od orobince až po japonské prvosenky a kosatce. Nad potokem se naklání hlavatá vrba s růžově panašovanými listy a pod ní roste jeden z nejbujnějších porostů host, jaký jsme kdy viděli.
Zanedlouho pokvetou vrbiny a kakosty a zhruba za měsíc čeká naše hostitele příslib sladké odměny v podobě lesních jahod.
Když se vydáme hustou výsadbou podél potoka až vysokému valu, za nímž je hráz vypuštěného rybníka, potkáváme rozlehlé porosty barvínku většího, bergenie, denivky a mohutné kapradiny. Travnatou cestu zpět na horní okraj stráně dekoruje hustý porost do fialova vykvetlého vlčího bobu.
O skalničkách a jejich vůni
„Na jaře na ní mezi prvními vykvétají amurské hlaváčky, prvosenky a cibuloviny, my však nejvíc milujeme čas, když kvetou lýkovce,“ vypravuje nám po prohlídce zahrady u šálku kávy majitel.
„Když se za teplého večera rozvoní, je to nádhera. Nyní už jsou lýkovce bohužel odkvetlé, ale už se těšíme se na to, až vykvetou orientální lilie, které nejen krásně kvetou, ale především voní. Každoročně si užíváme i malá skalničkářská dobrodružství – už roky nám zahradou putuje kytička s podivným názvem nemléč alpský. Vždycky se někde uchytí a rozroste, pak jej najdeme zase na jiném místě.“
Začalo to docela nevinně před třiceti lety. Paní Doskočilová si koupila tařičku a zasadila ji na balkoně do květináče. Ale pořád to nebylo ono. „Vsadila jsem ji tedy na skalku na chalupě. Tehdy jsem ještě netušila, že právě tato tařička se stane základem naší sbírky skalniček,“ vzpomíná majitelka. Z manželů, kteří tehdy na chalupu jezdili jen na víkendy, se postupem času stali skalničkáři. Ovšem nikoliv skalní.
Skalničky potřebují společnost
Nad skalkou vede cesta, lemovaná rozsáhlými porosty vlčích bobů. Kromě skalničkových kompozic a jednotlivých skvostů nás na zahradě upoutaly vzrostlé dřeviny. „Skalničky potřebují společnost,“ vysvětluje majitel. „Stromy suchomilnější rostlinky zastíní před deštěm a odsají z půdy zbytečnou vodu. „Proto jsme nad horním okrajem skalky vysázeli jehličnany hlavně naše oblíbené smrky omoriky, borovice limby nebo korejské a bělokoré jedle.“
Jako ochranný val působí i jalovce, javory, tsugy, skalníky a dřišťály. Samotnou kvetoucí stráň zdobí keřovité mochny a několik okrasných javorů. „S výsadbou dřevin jsme spokojení, jen omoriky nejsou tak štíhlé jak jsme čekali, zato naše limby mají tu správně kulovitou korunu. Za to, že některé z nich nesahají až k zemi, můžou srnci,“ usmívá se majitel.
Díky ochraně dřevin na horním okraji skalky rostou plnokvěté smolničky, boubelíky, které se podobají zvonkům, porosty písečnice, kociánky a neuvěřitelně červené hvozdíky. Pod jednou z omorik kvetou jihoafrické kosmatce a slaměnky.
„Inspirací při tvorbě zahrady nám byla spíše láska k přírodě nežli skalničkářská literatura. „Knížky jsou někdy zavádějící, a někdy i klamou,“ rozšafně vysvětluje zkušený skalničkář. „Samozřejmě, platná jsou pravidla ohledně orientace svahu, nadmořské výšky a geologických podmínek. Ale třeba naše lewisie tu rostou tak, jak by se podle knížek pěstovat neměly. Zasadili jsme je pod omoriky a k tomu do místní půdy. Občas nějaká uhyne, ale jinak prosperují. Máme tu i rostliny, o nichž se píše, že ve výsadbě do zeminy obvykle uhynou a mohou se pěstovat jen v nádobách. To je třeba nebesky modrá kamejka nebo alpský hvozdík. Ale kupodivu u nás přežívají bez problémů. Prostě nabídneme rostlinkám to, co máme, a buď jím to bude vyhovovat, nebo ne. Necháváme na přírodě, aby si poradila.“
Text: Radka Borovičková
Foto: Zdeněk Roller
