Podzimní zahrada a desítky skalek
Před sedmnácti roky byl u lesa u jihočeského Zdešova jen palouk s bažinou, napájenou miniaturním potůčkem. Když pozemek získal Milan Odvárka, začal si plnit sen: vybudovat zahradu s velkým rybníkem. Jeho podzimní zahrada dnes září barvami.
Tehdy ještě netušil, že se díky rybníku stane skalničkářem a nakonec i specialistou na budování písčitých dun. Po hloubení rybníka totiž zbyla panu Odvárkovi spousta materiálu. Rozhodl se tedy, že z něj vybuduje skalku. Pak postavil druhou, třetí… Rozlehlý a svažitý pozemek pod lesem začal dostávat zajímavou tvář. To ale majiteli nestačilo. V další fázi tvorby zahrady v údolích mezi jednotlivými skalkami rozvedl soustavu potůčků, které přemostil lávkami, tu a tam umístil velké balvany a soliterní dřeviny. Následovala fáze, kdy na zahradě vytvářel zajímavá zákoutí a planinky, místečka otevřená do okolního terénu i taková, která jsou ryze intimního charakteru. Většina z nich je vytvořená z nižších konifer.
„Čtrnáct let jsem čekal, až vysázené stromky vzrostou a vytvoří dostatečný stín, abych pod ně mohl sázet moje oblíbené hajní rostliny – kopytníky, bradáčky, vemeníky a bramboříky. Ideální jsou nižší stromy, třeba jilm Ulmus hillieri.“ Dnes zahrada Milana Odvárky čítá kolem šesti tisíc druhů a kultivarů: skalniček, lýkovců i vlhkomilných rostlin, ale i nižších i vyšších dřevin, včetně čarověníků, a stala se jedním z poutních míst skalničkářů a milovníků zahrad. Díky své struktuře je stejně zajímavá a fotogenická v každé roční době. Nejen letní a jarní, ale i podzimní zahrada má spoustu krás.
Skalka s pozadím rybníka
„Mít zahradu s chatou a rybník s ostrůvkem byl můj dávný sen,“ vypravuje majitel, jehož úmysly se během času podivuhodně změnily. Na chatě ukryté v lesích poblíž Nové Včelnice se mu totiž tak zalíbilo, že se tu usadil celoročně a později si tu s manželkou postavil dům.
„Vybagrovanou zeminu po výstavbě rybníka jsem nechal odvézt, z části jsem vytvořil dnešní travnatý ostrůvek. Zbytek se stal základem první skalky. Když jsem uviděl, jak pěkně se skalka s pozadím rybníka vyjímá, vydal jsem se na dráhu skalničkáře a pustil jsem se do budování ve velkém. Nechtěl jsem však, aby zahrada vznikala chaoticky, a tak jsem rozvrhl pozemek na sektory a ty jsem si namaloval.“
Tato mapa zahrady dosud visí v pracovně majitele, jednotlivé sektory i jejich výsadbu však má majitel už dávno zanesené i v počítači. „Při sázení se nemusím spoléhat jen na paměť či jmenovky u rostlin.“
Skalničky a kaktusy
Zahrada je kromě rozlohy a celkové kompozice pověstná i rozsáhlou sbírkou lýkovců. Když se zeptáme, proč si majitel padl do oka se špatně množitelnými a neochotně zakořeňujícími lýkovci, dozvíme se jen: „Prostě se mi líbily…“ Aby jim porozuměl a zjistil, jaké podmínky potřebují ke svému růstu a množení, začal za nimi jezdit. V poslední době ho uhranuly zejména lýkovce z italských Dolomitů. „Skutečný skalničkář musí jezdit do přírody, aby viděl, v jakých podmínkách rostlina doopravdy žije. Skalničky nevyrývá, nanejvýš si vozí semena nebo řízky. Tím se přírodě neuškodí. Velký zájem je dnes také o přírodní křížence, ale to v horách musíte najít třeba tisíc keříků, aby mezi nimi byl jeden kříženec.“
Díky lesnímu potůčku je na zdešovské zahradě dostatek vody, a tak se majitel rozhodl nadbytečnou vodu po pozemku rozvést. Vznikly již výše zmíněné minipotůčky, které však nejsou jen pro okrasu, ale především skalkám poskytují speciální mikroklima. „Na úpatí skalek jsem sázel vlhkomilné druhy, na vrcholu sukulenty a ještě jsem mohl volit mezi plně a méně osluněným svahem.“ Skalničky majitele chytly tak, že jsem se kromě klasických skalek rozhodl založit si i soustavu písečných dun. Jedna dunu majitel zkušebně vybudoval pro opuncie, další pro mrazuvzdorné kaktusy, jimž na našich zahradách prorokuje budoucnost. Jsou vysázené hustě a na větší ploše, aby vynikly. „Při tomto typu výsadby dobře prosperují a jejich rozkvetlý porost je opravdu nádhera.“ Mezi kaktusy majitel přisazuje i jiné rostliny, třeba kosmatec. „Sice pocházejí z Afriky a ne z Ameriky jako kaktusy, ale vytvoří zápoj, který chrání půdu a odčerpává z povrchu hodně vody. Stejně poslouží i některé trávy.“
Hodinová procházka zahradou
Procházka po klikatých cestičkách zdešovské zahrady zabere více nežli hodinu a je to tak trochu i putování kolem zeměkoule. Poslouchat během této procházky vyprávění majitele je další zážitek. Pan Odvárka je spontánní a v ničem netroškaří. Je pábitel a snílek s velkýma rukama a srdcem umělce.
„Mám tu i svůj vlastní čarověník, který se jmenuje Zdešov. Manželka ho objevila na smrku v našem lese. Tedy přesněji ho objevil náš kocour, když na ten strom vylezl a my jsme se dívali za ním. Ten čarověník byl 25 metrů vysoko a nešlo pro něj vylézt. Tak jsem uprosil myslivce, aby mi ho kulovnicí sestřelil. Ještě musím osázet ploty, aby opticky zmizely. Ale zbavit se jich nemůžu, každé ráno mi za plotem obchází tak patnáct srnek, ty by mi všechno zlikvidovaly. Totéž divočáci. Lišky, norci a vydry by mi zase zlikvidovali všechny ryby. Lekníny v rybníce mi napadly mandelinky, ale nemůžu použít žádné postřiky, protože by to odnesli raci – a těch tu mám stovky a kaprů taky. Teď mě mrzí, je jsem nechal vyvézt všechnu tu zem vybagrovanou při hloubení rybníka. Mohly ty skalky být vyšší. Budoval jsem je postupně sám. Celá léta jsem denně vozil tak tunu materiálu. A až posledních pět let skalky vypadají tak, jak jsem chtěl. Alespoň co do tvaru“
Založit skalku není jednoduché
„Já měl štěstí, že tu je jílové odloží. To nevyschne. Takže na spoustu jílu jsem navršil kameny a mezery mezi nimi jsem vysypal betonářským pískem s jemnou šotolinou. A to je všechno, žádnou rašelinu nebo zeminu, to by pro skalničky nebylo. Ze začátku jsem sázel dost chaoticky, něco mi přerostlo, něco zašlo. Prostě jsem se učil za pochodu. Nakonec jsem sázel rostliny podle jejich nároků na prostředí. Není to žádná věda. Co chce vlhko, sázíte níž a do stínu, suchomilné dáte na vrchol skalky.
Mám moc rád smrk ztepilý inversa, který jsem si tu nechal růst přirozeně, bez opory. Vůbec si libuju v zajímavých přirozených tvarech stromů. Tvarování není můj styl. Manželce se zase líbí varieta pendula, pokud možno od všech možných stromů. Těším se, že naše zahrada bude za deset let vypadat úplně jinak. Pořádně dorostou stromy, pod nimi bude keřové patro a stínomilné rostliny. Ale člověk si zkrátka musí umět počkat.“
