ASIJSKÁ ZAHRADA PRO VŠECHNY SMYSLY
Sedím na zahradě, pochutnávám si na zeleném čaji a poslouchám šumění vody. Občas rukou pohladím zelený mech porůstající kámen a přivoním si k vonným bylinkám… Ne, nejsem v Číně, ale na zahradě ekologa a cestovatele, který u svého domu v blízkosti Prahy vytvořil zahradu v asijském stylu, nad níž žasnou i Číňané.
Krása a autentičnost zahrady velmi úzce souvisí s precizností a filozofickým laděním majitele, který je pro uskutečnění svých představ udělat maximum. Velmi rád a hodně cestuje a nerad cokoliv nenechává náhodě. I když i ta pro něj občas zapracuje.
„Než jsem začal zahradu plánovat, zjistil jsem si maximum informací. A pak jsem se pokusil všechno zapomenout, zasunout jen do podvědomí abych mohl začít tvořit. Je to nutné, aby vzniklo něco nového, originálního, přínosného a hlavně vašeho. Ověřil jsem si, že když to je potřeba vstřebaná pravidla a principy se zase samy objeví.“
Nic není náhoda
S čínskými a japonskými zahradami se majitel zahrady poprvé setkal před lety na přednášce našich předních odborníků manželů Hrdličkových. „Bylo to v Náprstkově muzeu, kde jsme se octli se ženou zcela náhodou, abychom se ukryli před deštěm. Ale semínko zájmu bylo zaseto,“ vypráví majitel.
„Dalších sedm let jsem si na asijské zahrady vůbec nevzpomněl. Až poté, co jsem postavil svoji tropickou zimní zahradu, mě přátelé upozornili na to, že jsem jaksi podvědomě použil některé z typických asijských zahradních prvků. Poté se už začal asijskými zahradami zabývat cíleně.
Cesta do Číny
Abych nevycházel jen z literatury, fotografií a starých plánků, vydal jsem se do Číny vstřebat autentickou atmosféru.“
Patří k ní mj. i umění zachytit příjemné zvuky – například padajících kapek deště. Právě proto si Číňané poblíž příbytků a zahradních altánů sázejí rostliny s velkými listy (banánovníky, lopuchy). Využívají i zastřešené cesty, což jsou jakési kolonády vinoucí se zahradou, kde je možné pohodlně a v suchu vnímat šumění deště…
„Další pravidlo, se kterým se tu setkáte, je vést hlavní cestu mimo důležité relaxační nebo meditačních stavby, jako jsou zahradní altány a čajovny. Vychází to z tradice, že zlo bylo chápáno jako něco tupého, co putuje přímo po snadných cestách. Je to obdobné jako české rčení: cesta do pekla je přímá. Proto jsou chodníčky k místům klidu a odpočinku vždy jakousi nenápadnou odbočkou z hlavní cesty vinoucí se zahradou.
U vstupu do asijských zahrad nebo před altány a čajovými domky se často také setkáte s kamennými kašničkami, u nás často označovanými jako pítko pro ptáky, protože k tomuto účelu jej ptáci opravdu s oblibou využívají. Ovšem jeho hlavním smyslem je očištění.
A to jak praktické, tak i v duchovním smyslu. Většinou je tu umístěna i bambusová naběračka, do které po zklidnění naberete z kašničky vodu a obřadně ji vylijete na zem mezi kamenné valouny. Jde o to symbolicky se očistit, uvolnit a naladit se na vnímání všeho příjemného, co vás očekává. Svět čajových domků byl například jediným místem, kde i samurajové před vstupem odkládali své meče.“
Vstupní část zahrady
Původně měl majitel za domem jen velmi malou zahrádku. Vedla podél domu v šířce asi tři a půl metru a od sousedních staveb ji oddělovala vysoká zeď. Co s tím? „Tehdy jsem si vzpomněl na jednu zahradu v Kjótu, kde bylo použito na ploše pouhých sto metrů několik velkých kamenů, pár stromů a keřů, iluzi vody tu vytvořila široká řeka z písku. Prostor byl roztříštěn horizontálním zvlněním terénu s využitím skalisek a vertikálním rozčleněním ploch blízké zdi za pomoci krásné borovic a dalších dřevin a na výšku usazených kamenů.
Naštěstí měl majitel možnost získat pár větších zaoblených žulových kamenů. „Objevil jsem také jednu ručně tvarovanou borovici lesní, která měla na štítku místo označení jména napsáno „borovice hand made“, a tak jsem ji zakoupil. Potom jsem se už pustil do schématického malování kompozic.
K vyjádření přítomnosti vody v zahradě jsem využil domovní čističku odpadní vody, kterou jsem obložil kamenem a zakryl dřevěným okovaným deklem tak, aby vypadala jako studna. Tento způsob využití i nepravých studen se na malých zahradách často využívá, stejně jako zen-buddhisty oblíbená suchá koryta, vodopády a imaginární prameny.“
Z dostupného materiálu a vykopané zeminy pro zasazení rostlin vytvořil majitel nepravidelné kopečky. Do nich zapustil žulové kameny, aby vytvořily přirozený dojem na skálu odkrytého povrchu, a také aby zpevnily navršenou zeminu před sesypáním. Pak odizoloval obvodovou zeď, aby nedošlo kvůli zvýšení terénu k jejímu vlhnutí.
„Z oné tří a půl metrové šířky jsem zhruba jeden metr odkrojil na cestu přiléhající k domu. Snažil jsem se jen o zvlněný nepravidelný tvar chodníčku, po kterém je ale možné snadno chodit a jezdit. Vzal jsem v úvahu, že se tu budou prohánět děti na různých vozítkách a koloběžkách, což se v budoucnu ukázalo jako prozíravé.
Přizpůsobil jsem tomu také použití zámkové dlažby, na kterou jsem navázal i ve vlastní asijské zahradě. Z estetického pohledu by byl jistě vhodnější hrubý štěrk, ale vzhledem k tomu, že zahrada plně slouží celé rodině a klikaté chodníčky jsou vyhledávaným místem honiček mých dětí, je toto řešení zkrátka bezpečnější.“
Menhir – strážce zahrady
V době vzniku popisované vstupní zahrádky, která je něco jako asijský předkrm a současně se snaží nenásilně propojit s prostorem středočeské vesničky, zatoužil majitel po umístění velkého svislého kamene na způsob menhiru. Podařilo se mu získat žulový kámen o váze asi dvě tuny z lomového odvalu. Ten musel ručně dostat na místo určení.
„Nejdříve nám pomohla kamenická kárka, pro kterou jsme položili improvizované koleje, a konec své cesty „došel“ menhir „sám“ po vzoru soch Moai. Myslím, že ing. Pavel Pavel by z nás měl radost. Tento kámen pro mě i později hrál důležitou roli. Stal se takzvaným strážcem stojícím u kruhové brány, skrze kterou se vstupuje do vlastní asijské zahrady. Umístil jsem ho tak sice podvědomě, ale jak místo, tak i jeho ne příliš přátelské vzezření se ukázaly odůvodněnými. Vždyť který správný strážce působí jako dobrák?
Na jeho funkci mě upozornil jeden odborník na japonské zahrady, který když procházel okolo menhiru, se s ním mimoděk pozdravil. Vysvětlil mi, že je umístěný přesně tak, jak má být, a což jeho skrytý význam. Dovedete si představit, jakou mi tím udělal radost…“
Začátek s tužkou v ruce
Vlastní asijská zahrada vznikla nejprve jako představa: „Jednou jsem se svým synem seděl na staveništi budoucí zahrady za domem a vyprávěl jsem mu o tom, kde by co mělo být umístěné a jak by to mělo vypadat a působit. A on mě zarazil otázkou: „Proč si tu zahradu prostě nepředstavíš a neprocházíš se v ní podle svého, kdy chceš? Byla by taková, jakou chceš, a nemusel bys s tím mít tolik práce.“ Uvědomil jsem si, že má pravdu a že já ještě v duchovní rovině tak daleko nedospěl a musím se lopotit dál. Začalo to tedy s tužkou v ruce u spojování fantazie s prostorovými a technickými možnostmi.“
Bourání zdí
Stavba začala bouráním hospodářských budov a výstavbou hraničních zdí. Protože je zahrada z velké části otevřena směrem k jihu, nevolil majitel bílou barvu, která by za slunných dní oslňovala, ale jen krémový nádech. Zeď současně navazuje na původní zástavbu okolních domů a oplocení a stává se i jistým pojítkem s okolím.
„Bylo to pro mne důležité, protože přímý střet asijského a českého pojetí architektury by nemusel dopadnout dobře. Musel jsem tedy vytvořit „nárazníkovou zónu“ se spojovacími prvky. Pokusil jsem se o to například kompromisní úpravou vstupní brány vzorově vycházející z klasické branky z kjótského Šúgakuin. S pomocí vybouraného materiálu jsem se pustil do modelování terénu.
Snažil jsem se oprostit od představ rovných, snadno udržovatelných travnatých ploch a budovat stupňovitý a členitý terén. Plánoval jsem totiž na zahradu vodní kaskády a potůčky, pro které jsou umělé kopečky nutné.
Dalším krokem bylo vytvoření základní kostry zahrady z kamenů. To bylo technicky nejnáročnější, protože jsme na špatně přístupném a relativně malém prostoru rozmísťovali s pomocí jeřábu i kameny přesahující váhu deseti tun.
Na takové operace doporučuji využít profesionální firmu, protože už jen pouhé uvázání zaoblených kamenů tak, aby se nevysmekly nebo manipulací nepoškodily, vyžaduje zkušenosti. Rada: pokud nechcete mít na kamenech s letitou patinou nebo porostem mechu nepěkné odřeniny, zářezy a rýhy, nepoužívejte ocelové řetězy a ocelová lana, případně dbejte na jejich obalení. I v čínských zahradách pracovali „mistři hor“, což byli odborníci specializovaní právě na práci s kameny a vytváření skal.
Je dobré vyvarovat se kombinací různých druhů kamenů, pokud v tom není předem daný záměr. Sháněl jsem tedy nejen velké žulové balvany, ale i drobné kameny, zaoblené valouny k potůčkům i jezírkům a konečně i hrubý žulový štěrk na ostatní plochy.
Jezírka, potůčky a vodopády
S předešlými etapami se z technických důvodů prolínalo vytváření jezírek, vodopádů a meandrujících potůčků. Šlo například o to, umístit do hlavního jezírka několikatunové kameny tak, aby nedošlo k poškození izolační fólie, a po odjetí těžké techniky bylo možné jezírko o rozměrech 11 x 5 metrů dále hloubit a fólii pod kameny napojit – svařit.
„Hloubku jezírka jsem kvůli celoročnímu umístění ryb zvolil na zhruba jeden a půl metru. Instalovali jsme filtrační technologie s UV lampou, čerpadla a další náležitosti k tomu, aby jezírko, které slouží v zimě jako kluziště a v létě jako přírodní koupací bazén bez chemických přísad, bylo čisté a bezproblémově fungovalo.
Zde je důležité, aby byl vodní sloupec ve všech místech jezírka v pohybu a nevznikala statická místa, kde by se voda mohla kazit. Pro odčerpání vody z nejhlubšího místa na dně jezírka, kam se jako do trychtýře shromažďuje kal, jsme umístili odtokovou gulu. Druhým exponovaným místem je hladina, na kterou dopadá prach, pyl, hmyz a listy stromů. Tam nám funguje podobně jako u běžných bazénů povrchový sběrač nečistot (skimmer).
Pro zajištění dostatku vzduchu pro ryby v horkých letních dnech – a naopak i v době, kdy je jezírko pod ledem, jsme instalovali vzduchování.“
Místo pro jezírko
U navrhování jezírek je nutné přihlížet k výběru vhodného místa nejen z důvodu kompozice zahrady, ale i s ohledem na orientaci vůči světovým stranám a případnému zastínění budovami nebo stromy. Nám se podařilo za slunných dnů pouze volbou umístění s využitím kamenů jako tepelných akumulátorů dosáhnout bez dodatečného ohřevu teplotu vody o 5o C vyšší, než je teplota obvyklá v okolních bazénech. Při koupání je to samozřejmě vítaný efekt, který navíc prodlouží letní sezónu.
Bude zahrada někdy hotová, ptám se a už předem slyším odpověď.
“Z pohledu zenového buddhismu je budování zahrady cesta k určitému cíli, kdy není důležité, kdy se tomuto ideálu přiblížíte, ale jakou cestu budete volit,“ říká majitel a s úsměvem doplňuje: „Chceš-li být šťastný celý život, staň se zahradníkem!“
TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ ROLLEROVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER
