Pitoreskní zahrada na Vysočině
Tahle přírodní zahrada je neobyčejná. Bujné kapradiny, mohutné náprstníky, koukoly a kamenné zídky tu kontrastují s neobvykle tvarovanými stromy. Majitel je vizionář se zelenými prsty. A také rád sbírá starožitnosti a staré věci vůbec. Včetně panenek.
Při pohledu na chalupu s verandou vyzdobenou visícími panenkami jsme si řekli „proboha“ a pokračovali dál. Až telefonát majiteli nás vrátil zpět. Přírodní zahrada pana Lubomíra Votavy je totiž na první pohled vcelku nenápadná a splývá s okolní přírodou.
Ze starých časů
Chalupa pochází zhruba z roku 1870, kdysi vyhořela. Ve stavení žili už majitelovi prarodiče a před čtyřiceti lety je jeho rodiče lehce zrekonstruovali, ale jen tak, aby se sem dalo jezdit za rekreací. Chalupa postupně dostávala dřevěné obložení jednoho štítu, novou střechu a u vchodu verandu. Dnes je stavení – použijeme-li slovníku realitních kanceláří – velmi autentické (čti omšelé) a rustikální (elektřina tu je, vodovod ne). Sklepení, tedy bývalá stáj, však ukrývá neuvěřitelně zajímavou cihlovou klenbu s podpůrným sloupem. Bůhví, kde se něco podobného na chudé Vysočině vzalo. Kamenná stodola vedle domu před pár desítkami let dosloužila. „Střecha se propadla, takže jsme sundali tu vazbu a nechali jen obvodové zdi. Už krásně splývají s přírodou.“
Pan Votava se do rodné vesnice natrvalo vrátil před osmnácti lety a pustil se do budování zahrady podle svých představ.
Bez respektu k přírodě to nejde
Ploty tu nejsou. Sousedé si vzájemně své pozemky respektují, slušně se chovající zvědaví turisté nejsou vyháněni, a vymezovat zahradu vůči okolní přírodě? Proč? Vždyť na této zahradě převažují místní dřeviny i květiny a ty cizokrajnější ji jen ozvláštňují.
Půda je tu kamenitá a chudá, proto se v okolí daří javorům, lískám, břízám a jasanům. Také zahrada na Vysočině hostí právě tyhle dřeviny. Zdejší líska je bezmála stoletá. Ani kolem jezírka nehledejte nic jiného, než „obyčejné“ olše a mladé vrbičky. Přidejme ještě buk, borovici lesní, modřín, pár smrků…
Dalším omezením při tvorbě zahrady je podnebí. Zahradník musí na svém pozemku místní klima respektovat. Vysočina prostě vždy bude vlhká a chladná. Na zahradě Lubomíra Votavy však vidíme i kouzla s mikroklimatem. Bujné kapradiny s bílými zvonky kopřivolistými rostou v chráněné minikotlince. Na suchém travnatém plácku, který vznikl z podlahy bývalé stodoly, to svědčí náprstníkům a koukolům. A nikdo by nevěřil, jak se na chladné Vysočině může dařit sukulentům. Na kamenných zídkách, které se sluncem pořádně prohřejí, výše než sahají přízemní mrazíky – tam všude bují rozchodníky několika druhů.
Ještě jedna rostlina se na všech vhodných místech prosazuje: jahodka indická. Krásná, jenom majitel přemýšlí, kam umístit cedulku pro náhodné návštěvy, že tohle nejsou jedlé jahody. Jahodky, kapradiny a všechny další rostliny na zahradě vysázela Lubomírova matka. Střídmě a obdivuhodně. Majitele ovšem zajímá něco jiného: tvarování dřevin.
Zahrada visících kamenů
„Mám moc rád borovice. Dobře se tvarují nejen koruny, ale i kořeny. Stačí zasadit ji do kamenů a po čase pár horních kamenů odstranit. Objeví se krásné kořenové náběhy. Při tvarování kmenů používám raději závaží než vyvazování. Úštěpek kamene visí na drátu nebo provaze, který je vypodložený, aby nezarůstal. Tvarování stromů je dřina, i když se to nezdá. Protože když tvaruju buk, na který už musím použít štafle, tak třeba celé dopoledne lezu po štaflích nahoru a dolů a obhlížím z dálky, jak to bude vypadat. I šedesátkrát. Zavěsíte závaží a zjistíte, že to chce o dva centimetry posunout. Musíte mít představivost, abyste dokázal ten strom vidět ne teď, ale po dvaceti letech.“
Buk má tu vlastnost, že dokáže srůst i s jinými druhy stromů. Takže teď majitel zahrady zkouší vytvořit zelenou stěnu z buku, který ohne kolem dvou mladých jasanů. V těchto dnech ale pracuje na tvarování škumpy… „Škumpa je opravdu krásná a taky životaschopná. Tady vidíte, jak jsem ji nalomil. Myslíte si, že ji to zničí? Ne, zahojí se a poroste dál ohnutá. Do budoucna mi zastíní i moje oblíbené zákoutí,“ tvrdí pan Votava. Je přesvědčený o tom, že lidské výtvory by neměly z přírody příliš vyčnívat, proto svou chalupu nechává z jedné strany mizet pod vrstvou břečťanu a loubince. Břečťan, loubinec a zimolez pokrývají i zbytky stodoly.
Samorost z Vysočiny
Úctyhodné množství kamenů – vyskládaných i volně ležících – navozil majitel jen na trakaři. Mnohé mají bezmála metrák a pocházejí i z míst deset kilometrů vzdálených. Také jezírko vybudoval vlastníma rukama: „Jenom mi někde prosakuje hráz a neudržím hladinu tak vysoko, jak bych si představoval. Hráz jsem dělal sypanou a nepočkal jsem dost dlouho s napouštěním. Proto tam teď nechávám všechno růst a doufám, že se to ještě časem zatáhne. Protože když by potom voda z jezírka odtékala přepadem přes hráz, jak jsem to chtěl, tak to je něco krásného. Taková živá voda se na zahradě nedá nahradit čerpadlem, ta je prostě jiná.“
A jak je to s morbidními panenkami pověšenými na verandě? „Hračky sbírám už dlouho. Jak panenky, tak autíčka „angličáky“. Když nějakou panenku najdu vyhozenou, nechám na ni určitou dobu působit slunce a déšť, aby získala patinu. Teprve pak ji uložím na půdě. Jako čerstvě vyhozená nemá žádnou cenu, ale za deset dvacet let už to může být jinak.“
Panenky zavěšené za hlavičky na verandě domu mohou budit rozpaky, ale tato nenápadná zahrada na Vysočině je jednoznačně krásná.
Text: Radka Borovičková
Foto: Zdeněk Roller
