Azalková zahrada v Rychnově nad Kněžnou

Na zahradě Jiřího Podaného najdete tři stylově odlišné skalky, partie věnované hajním rostlinám a sbírku miniaturních dřevin. Nevšedním zážitkem je jarní procházka rozkvetlým azalkovým hájem.

Skalky pana Jiřího Podaného v Rychnově nad Kněžnou zrají už více nežli čtyřicet let. Roste na nich kolem pěti set druhů vysokohorských skalniček, a tři stovky dřevin a čarověníků. V hájní části za domem majitel instaloval stálou výstavu bonsají, ale především tu bujně rostou rododendrony, azalky, cibuloviny a orchideje.

Založení první skalky

U rodinného domku na okraji Rychnova nad Kněžnou bývala užitková zahrada. Měnit se začala v roce 1968, kdy si majitel pan Jiří Podaný založil svou první skalku.

Dnes se před domem mezi nižšími dřevinami rozkládají hned tři skalky. Za domem čeká další překvapení: nevšední sbírka rododendronů a azalek, vytvářející spletité houští. Když na jaře houština vykvete, je to taková bomba, že stojí zato si na ni zase rok počkat. Při dobré péči tohle úžasné barevné přestavení trvá minimálně čtrnáct dní.

Majitel přiznává, že této krása však vznikla tak trochu nedopatřením – z nouze o místo, kdy rostliny sázel poměrně blízko u sebe. Později přišel na to, že právě tohle se většině azalek líbí, neboť si v horkém létě navzájem stíní kořeny a rašelina s pískem, ve které potřebují růst, nevysychá tak rychle, jak při solitérní výsadbě.

Podle majitele zahrady jsou pěnišníky a azalky úžasné v tom, že pod ně lze zasadit téměř cokoli. Tady už od jara vykvétají tulipány, bramboříky a krevnice, postupně se přidávají lilie a tak dále, až po podzimní ocúny.

Mimochodem záhony azalek na zahradě pana Podaného pokrývají mulčovací štěpky, ale i suché větve a kusy dřeva. Azalky prý koření velmi mělce a z této odumřelé hmoty si berou živiny.

V lese miniatur

Jaro však není u pana Podaného jen ve znamení květů azalek. Součástí jeho zahrady je i rozsáhlá sbírka přibližně tří stovek dřevin, včetně miničarověníků, která zaujímá poměrně velkou plochu v dolních partiích zahrady za domem.

V čarověníkovém lese roste hodně vzácností, včetně unikátní sbírky šedesáti javorů. Aby různobarevné olistěné javory vynikly, mají za sousedy jehličnany z rodu čarověníků. Tyto i další dřeviny vysazené majitel každoročně upravuje jako bonsaje. Součástí arboreta je i kultivar cypřišku Chamaecyparis columnaris ssp. glauca. Kdysi se na jednom z cypřišků objevila nemocná větev, která se po nařízkování ukázala jako životná. Pan Podaný tomuto výpěstku říká Duhový strom.

Ze skauta skalničkářem

Majitel začínal se skalničkami na konci šedesátých let. Měl možnost hodně cestovat, navštívil Kavkaz i Himálaj, dělal horského průvodce v Tatrách. Měl tak spoustu příležitostí vidět, jak ty kytky rostou a co doopravdy potřebují. „Vysokohorské druhy mne zaujaly tím, že mnohé mají miniaturní rozměry, a proto se jich vejde na skalku hodně. A já jsem tehdy chtěl mít všechny.“

Důležitým zjištěním bylo, že horské druhy se v přírodě musí obejít prakticky bez zeminy. Rostou mezi samým kamením, s minimem živin. U dovezených druhů je proto nutná aklimatizace.

Podle svých poznatků z hor majitel během času skalky opravoval a předělával. Dnes bezplatně poskytuje zájemcům rady, aby se vyvarovali těch chyb, kterými si ze začátku prošel on sám.

Během řeči nás zarazilo, že majitel občas něco prohodí o rybníčcích. Vše se vysvětlilo – jde o skalky. „Dospodu položím fólii, zasypu kopečkem písku a na povrch nakladu kameny. Taková skalka ve svém nitru uchovává vodu potřebnou k napájení i ochlazování kořenů.“

 

Jak se rýmují skalničky a pěnišníky

Pozemek se skalkami má jižní expozici a zpočátku byl celý odkrytý, což mnoha skalničkám prospívalo. Ale postupně došlo i na rostliny, které se bez stínu neobejdou.

„Vysadil jsem tedy pár stromů, ale jak jsem se ještě ve dřevinách tolik nevyznal, vysazoval jsem i špatně – stromky se na slunci rychle vytahovaly a rozšiřovaly, takže pak už nešly tvarováním umírnit. Něco jsem musel vykopat, ale protože mi těch dřevin bylo líto, zasázel jsem je do květináčů a snažil jsem se je udržet v těch nádobách v přiměřené velikosti,“ vzpomíná majitel. „Tak vznikla moje sbírka bonsají.“

Kdo navštívil asijské hory, nemohl se nezamilovat do pěnišníků a azalek. Propadl jim i pan Podaný: „Musel jsem je ale vysazovat za domem, kde je severní expozice, a tak okrasná zóna expandovala do poslední dosud užitkové části zahrady. Sháněl jsem spoustu druhů a sbíral zkušenosti, až jsem se přes tyto dřeviny proslavil. V 80. letech si sem hodně lidí jezdilo pro rady, natáčela tu i polská televize. Dá se říci, že u mě tehdy sbírali zkušenosti zahrádkáři a skalničkáři, kteří už jsou nyní mnohem lepší než já.“

Zelené i jinak barevné perly

Sedíme v zadní části zahrady a obdivujeme kvetoucí pěnišníky, himálajské primule, pivoňky a střevíčníky, až v rohu objevíme vysokou rostlinu opírající se o sloupek plotu. „To je obří snědek, který jsem před pětadvaceti lety dovezl z Kavkazu. Tady dorůstá zhruba metr a půl, ale ve své domovině byl mnohem vyšší. Jenomže tam už nejspíše vyhynul.“

Podobný osud zřejmě potkal i jednu kavkazskou pivoňku, kterou Jiří Podaný na své zahradě množí. „Nabízím semenáčky ostatním pěstitelům, aby se tenhle druh udržel alespoň ve výsadbách.“ U boku domu si majitel libuje, že jeden rododendron už je tak vysoký, že se dá pod jeho větvemi projít. A hned nás upozorňuje na zvláštnost: „Na tenhle exemplář jsem narouboval rovných dvacet odrůd!“

Na zahradě lze také objevit nejmenší druh koulenky, rozsáhlý porost španělské písečnice Arenaria nevadensis, lýkovec vonný vyrůstající v rozporu s literaturou z polštáře mechu, smrk formy „conica“ přetvarovaný do kulovitého tvaru, takhle bychom mohli vyjmenovávat ještě hodně dlouho, perlu za perlou.

V přední části zahrady objevujeme kuriózní javor dovezený z Anglie, který má listy dvou barev. Do stejného odstínu je srovná až přebarvení na podzim. U plotu se zelená nejstarší ze zdejších dřevin – tis vysazený v roce 1972. Je to ovšem pouhý pařez, jehož výmladky majitel seřezává do husté čepice. A zvláštní tvar vedlejšího tisového keře? „Kolem chodí děti ze školky, tak jsem jej vytvaroval do podoby želvy, aby měly na co koukat.“

Text: Radka Borovičková

Foto: Zdeněk Roller