Kněžna zahrady – magnólie
Magnólie jsou uznávanými královnami okrasných zahrad. Když kvetou, tak doslova září, a ještě se stihnou tvářit vznešeně. Však je také magnólie alias šácholan vývojově velmi stará rostlina, která kvetla už době dinosaurů.
Podle mínění Japonců magnólie v době květu celou zahradu dramatizují. Při odkvétání opadávající květní plátky dekorují trávník a po pár fouknutích větru i hladinu jezírka. Nekvetou sice dlouho, ale byla by škoda alespoň jednu na zahradě nemít.
Na zahradách se magnólie uplatňuje jako solitérní rostlina, která nejlépe vynikne na čistě travnaté ploše. Její krásu ještě podtrhne pozadí temnějších jehličnanů. Báječné je, že i po odkvětu zahradu zdobí zajímavý tvar koruny stromu a neobvykle velké listy, z nich se na podzim dají složit nádherné vějíře či doplnit jimi suché vazby. Opravdu obří listy má magnólie trojplátečná – měří i přes 50 cm.
Symbolizuje čistotu
Pro Číňany jsou magnólie symbolem ženské krásy, čistoty a sladkosti. Okouzlující jsou zejména jejich květy ve tvaru misky, připomínající čajový šálek. Jsou zdrojem sladké a svěží vůně, která se uplatňuje i v kosmetice. A je jedno, jestli pocházejí z květů narůžovělých, intenzivně růžových, růžově fialových, růžově červených či dokonce čistě bílých.
Nejčastěji pěstované druhy
Asi nejkrásnějším druhem je magnólie hvězdnatá. Její české jméno vypovídá o jejích bělostných květech všechno – opravdu září jako hvězdy. Navíc tento druh nebývá na květy skoupý.
Podobně bohatě rozkvétá i nejčastěji pěstovaná magnólie Soulangeova se sytě růžovými květy. Kdo chce květy ještě tmavší – zvenčí fialové, zvolí magnólii liliokvětou, varieta Nigra, která navíc rozkvétá z běžně pěstovaných druhů nejpozději. Přidáme-li ještě magnólii trojplátečnou a obvejčitou, vyjmenovali jsme všechny běžně pěstované druhy, s nimiž se můžeme v našich zahradách a parcích setkat.
Pamatuje druhohory
Rod Magnolia je zástupcem starobylé čeledi šácholanovitých, jejíž počátky sahají do období před 100 miliony let. Magnólie na Zemi kvetly už v dobách, kdy ještě nic nenasvědčovalo blízkosti zániku dinosaurů. Dokladem starobylosti je velké množství tyčinek i pestíků uspořádaných do šroubovice, a také to, že květ ještě neumí nabídnout opylovačům nektar.
Květ zblízka
Z chlupatých listenů obalujících pupeny se v čase květu vyprostí velké a masité, do dáli zářící okvětní plátky. Všechny součásti květu jsou uspořádány ve šroubovici kolem protáhlého květního lůžka. Široce šálkovité květy magnolií mohou být dle druhu 10 – 25 cm velké.
Objevují se ještě před olistěním, což umocňuje barevný dojem z květů. Nikdy se úplně neotvírají, po celou dobu si drží svůj kompaktní tvar. Květy některých hybridů mohou mít i vázovitý, tulipánovitý či hvězdicový tvar.
Z pestíků vznikají pukající měchýřky s oranžově zbarvenými semeny, takže i po odkvětu zdobí.
Sázíme magnólii
Magnólie jsou teplomilné dřeviny, proto prosperují především v nížinách a pahorkatinách. Vyžadují slunečnou polohu a nesnášejí vítr ani mrazové kotliny. Přežijí sice i v polostínu, ale pak málo kvetou. Potřebují výživnou hlinitou a kyprou půdu, která je stále dostatečně vlhká, ale má propustné podloží. Naopak jim nesvědčí půdy jílovité, vysýchavé a vápnité.
Dnes již se stromy prodávají i s kořenovým balem a není rozumné do něj příliš zasahovat. Třebaže musíme připravit pořádnou jámu, vysypeme ji čerstvou zeminou a bal usadíme celkem mělce pod povrchem.
Magnóliím to sluší jako solitérům, ať už mají podobu keře nebo stromu. Můžeme ale vysadit dvě až tři do skupiny s dostatečnými rozestupy. Kombinovat je s jinými kvetoucími stromy by asi nevedlo k ničemu hezkému. Lze ale pod ně vysadit nízké drobnolisté keře. Svojí jemnou nadýchaností se k magnóliím hodí například ruj vlasatá.
TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER