Zahrada v Českém ráji
Naleznete ji v pohádkové krajině poblíž Sobotky u Jičína. Pohádkově vyhlíží i svěží, laťovým plotem ohraničený pozemek s tím nejzelenějším trávníkem v Čechách. Daří se tu pávům i nápadům za „milion“.
Nicméně nejedná se o milionářskou zahradu, které někdy vznikají až příliš rychle a proto postrádají vývoj i názor majitele. A to je ní to nejsympatičtější.
„Pozor, náladový pes“ přečtete si na vrátkách. Za nimi visí pořádný zvon na podstavci z kulatiny. Jeho zvonění je trochu obřadné, trochu legrační. Dohromady je to sympatické představení se majitelů kolemjdoucím: vítejte, to je náš dům a naše zahrada.
Velká, ale zajímavá
Na první pohled je jasné, že majitelé mají smysl pro humor, i to, že zahradu tvořili s láskou. Však také s láskou vzpomínají na časy budování, kdy i s malými dětmi bydleli o víkendech v maringotce a postupně přestavovali dům. To je však minulost stará víc než dvacet roků.
Co je malé, to je hezké, říká se. Na zahradě, kterou dnes představujeme, je zřejmé, že tohle přísloví má i výjimky. Svou plochou zahrada trumfne fotbalové hřiště, a to ještě majitelé litují, že není větší. „Malou zahradu máte hned přeplácanou, u nás je místo pro vzrostlé stromy i drobná zákoutíčka,“ shodují se oba.
Kolem obdélníku zahrady vede turistická cesta. Lidé putují kolem, a také se zastavují a okukují. Jsou tací, co neváhají a vytáhnou fotoaparát. Ještě že dům s terasou, ohraničenou muškáty všech barev, kryje obrovský ořešák, několik borovic a vzrostlá douglaska.
Oko zvědavců přitahuje nejen neobvykle velká plocha „anglického“ trávníku před domem, ale také množství dekorativních a hravých prvků, které se na podkladu šťavnaté zeleně krásně vyjímají.
Rovné cesty nás nebaví
Tvůrci očividně nemají rádi pravoúhlý řád, přímky ani úsečky. Dávají přednost smyčkám a oklikám. Už jen příjezdová cesta od brány k domu: nevede rovnou k malé stodůlce přebudované na garážové stání, ale recesně se klikatí. Není žádný spěch…
Kolem cest a cestiček jsou rozhozeny suché kamenné zahrádky se solitéry stromů a zákoutí s miniskalkami. Jednotlivé kompozice korunují dekorativní samorosty. Jsou dotvarované rukama řezbáře, mimochodem bratra majitelky, který jimi vyzdobil celou zahradu. Kromě tvarové zajímavosti jsou i neokoukanou sochařskou výpovědí. Návštěvníky nejvíc upoutává „mozek“ uhnízděný vysoko na kmeni opracované břízy.
„Cesty sice vedou obvykle přímo, ale není to trochu nuda?“ směje se při kávě na terase majitelka. A vypravuje o vzniku kamenného „hada“ z plochých šlapáků z břidlice – vedoucího klikatě trávníkem od malé branky v roku zahrady až k největšímu stromu zahrady – ořešáku. Pěšina se vine zhruba v místech, kudy se kdysi chodívalo k domu.
„Břidlice byla vytěžená kdesi v okolí při stavbě dálnice. Tatry s břidlicovým „odpadem“ jezdily kolem, a tak jsem neváhala a jednu fůru koupila.“ Zajímavým vynálezem a ozvláštněním pozemku jsou dřevěné žardeniery. Jsou vytvořené z vykotlaných a řezbářsky opracovaných pařezů posazených na dřevěných nohách nebo nízké kulatině. Jsou osázené afrikány, netřesky, vřesy, ozdobnými travami…
Některé z nich jsou ozvláštněné několika pavími pery. Jsou z domácích zdrojů, neboť majitelé pro radost chovají pávy, ale také papoušky a ozdobné husy.
Chloubou pána domu je však chov bažantů. V prostorných voliérách obývají ptáci druhou půli zahrady, oddělenou od zahrady okrasné příjezdovou cestou a vyššími stromy. Je tu také užitková zahrada a malý ovocný sad. Nechybí ani malý rybníček. Ať se mají husy kde máchat…
Pleju, sázím, vymýšlím…
Zatímco majitel tu žije a pracuje celoročně, paní Jana dojíždí. Čtyři dny v týdnu pracuje jako zdravotní setra v Praze. Ale ve středu, sobotu a neděli pleje, stříhá, sází a přesazuje, a zejména vymýšlí nové věci na svojí milované zahradě. „ Manžel mi samozřejmě se zahradou pomáhá, hlavně s těžšími pracemi – třeba přesunováním kamení, stavěním skalek, regulací potoka, která nám teče na hranicích pozemku. Potok dává vláhu, díky níž je zahrada pořád zelená, takže tu kvetou málem i tyčky od plotu, ale míval tendenci se rozlévat,“ říká Jana a vede nás ke štole, která část potoka odvádí stranou.
Zvenku je upravená jako studně a osázená kaskádami kapradin. Hned za ní, těsně na hranicích pozemku ústícího do polí, je ozdobně vyrovnaná dekorativní dřevěná zeď ze špalíků. Do ní jsou zapuštěné poličky a na nich hrnkové kytky. Pyšná tvůrkyně se usmívá: „Krásně jsem si pohrála, to víte, jsem z vesnice…“
Pak nás vede k nové skalce v popředí domu s roubenou studní a rumpálem, do níž ústí část potoka. Skalka je čerstvě osázená netřesky a skalničkami.
„Chodím a přemýšlím, jak a co by se mi tu líbilo nového. Ráda bych se pustila i do sochaření,“ říká a ukazuje placatý kámen v základech skalky. „Na ten bych ráda vytesala ještěrku.“ „Vy to umíte?“ ptáme se. Odpověď zní, že sice zatím ne, ale určitě to nebude nic těžkého…
Staré časy a skála Krocna
Je možné, že přívětivost místa a celé zahrady pramení z toho, že má bohatou historii. Léta tu žila a hospodařila teta, ke které se jezdilo na víkendy. „Prostranství s původní roubenkou v pozadí bylo krásné i samo o sobě, včetně starých švestek,“ shodují se manželé. Dokonce natolik, že zimní fotografie se zasněženou chaloupkou a tetou kráčející k domu byla v 70. letech otištěna jako náladová ilustrace v Katolických novinách.
„Roubenku jsme chtěli rekonstruovat, ale nešlo to, tak jsme ji na stejných základech a se zachováním původních proporcí postupně přestavěli do moderní podoby. Staré časy s jejich pohodovým plynutím času ale máme pořád v hlavě,“ usmívá se Jana, která od dětství ze všeho miluje nejvíc dřevo a skály. Jak by také ne, když pochází z Českého ráje a je dcera hajného.
„Já i moji sourozenci jsme vyrůstali na hájence asi pět kilometrů odtud. Celý den jsme byli v lese, na oběd si nás tam maminka chodila vyvolávat. Místo bylo tak hezké, že jsme nepostrádali ani většinu civilizačních vymožeností…“ Blízko hájenky byla také pískovcová skála Krocna, na niž se prý moc dobře lezlo i koukalo na les.
„Její obraz si nosím pořád v sobě, potřebuji mít kolem sebe sílu a věčnost kamene. Na naši zahradu se ho vejde ještě dost. A tak pořád hledám zajímavé kameny. Nosím si je, odkud se dá, třeba i z hub!“
Radka Borovičková
Foto Zdeněk Roller
