Jak si založit zahradní rašeliniště s masožravkami

Pěstitelé masožravých rostlin se obvykle spokojují se skleněnou vitrínkou ve skleníku. Při troše píle se však mohou atraktivní masožravé rostliny – třeba špirlice, usadit přímo na vaší zahradě. Poradíme vám jak na to.

 

Charles Darwin považoval masožravou rostlinu mucholapku za nejzajímavější rostlinný druh světa a věnoval jí obsáhlou studii. Co vede některé zelené rostliny k tomu, že jim „zachutná“ hmyzí maso? Především nedostatek dusíkatých živin v kyselé rašeliništní půdě.

Ale pozor, nejsou to žádné živořící chudinky. Naopak: masožravky obsadily prostředí, kde jim ostatní rostliny nekonkurují, a díky fíglu s masožravostí si tu žijí skromně, leč spokojeně. Jenom je nemůžete přesadit do jiné půdy. Také zapomeňte na myšlenku dodávat jim dusík hnojením – uhynuly by.

Budování rašeliniště

Při pěstování masožravých rostlin na zahradě musíte vyřešit mnohem zásadnější problémy, než je dostatek hmyzu. I kdybyste na zahradě našli ten nejneúrodnější kout, kde vám nikdy nic nevyrostlo, nebude to půda dostatečně chudá živinami, aby se tam třeba takovým špirlicím dařilo. Zkrátka bude nutné vybudovat pro ně rašeliniště.

Než se do něčeho podobného pustíte, vyřešte dvě věci: vhodné umístění a dostatek dešťové vody.

Rašeliniště je v podstatě fóliové jezírko hluboké alespoň metr, ovšem místo vody je v něm rašelina bohatě nasycená vodou.

Dalším bodem seznamu tedy bude získání jezírkové fólie a firmy, která ji svaří, geotextilie (vysvětlíme později) a dostatečného množství rašeliny. Opravdu ji nelze nahradit zahradnickým rašelinovým substrátem.

Dolík s odtokem vody

Selský rozum říká, že rašeliniště patří do dolíku, kam se stahuje voda z celého okolí. Jen se tam s vodou nesmí splachovat i zemina. Stejně dobře ale v deštivějších oblastech můžete rašeliniště umístit do horních partií a u odtoku zřídit výsadbu vlhkomilných druhů.

Při zakládání je tu oproti klasickým jezírkům jeden rozdíl: voda by měla odtékat v hloubce asi dvaceti centimetrů pod povrchem. Vyložení fóliového základu geotextilií dosahující až k povrchu zajistí rovnoměrnější rozmístění vlhkosti. Voda se nebude držet jen u dna. Pro období sucha by do rašeliniště měl vést přívod ze zásobní nádrže na dešťovou vodu.

 

Dostatečné oslunění

Stejně důležité jako substrát a voda je i dostatečné oslunění. Rašeliniště v přírodě nebývají ničím zastíněná a masožravky by bez přísunu sluneční energie strádaly.

Umístění rašeliniště by mělo mít svou logiku a návaznost na okolní výsadby. Záhon růží se do jeho sousedství opravdu nehodí, spíše volíme výsadby přírodního rázu doplněné nízkými dřevinami (čarověníky). Můžeme rašeliniště s masožravkami umístit do těsného sousedství jezírka. Velikost rašeliniště podřídíme naší schopnosti sehnat do něj dostatek vhodných rostlin, ale mějte na paměti, že větší plochy lépe udrží nezbytnou spodní vlhkost.

 

Vymodelujte si pahorek

Povrch rašeliniště s masožravkami nemusí být nudná hnědá placka. Můžeme na něm vymodelovat pahorky i prohlubně, osadit povrch prohlubní rašeliníkem (kupovaným, ten z přírody je chráněný) nebo jinými mechy a rozmístit sem staré pařezy i balvany. Vhodná je žula nebo křemen, vápenec ani čedič sem nepatří.

Rašeliniště ozdobí keříky kalmie, rojovníku bahenního, klikvy, plazivých vrb a zakrslé břízy. Z dalších rostlin se sem hodí některé ostřice a suchopýry. A samozřejmě naše hlavní pýcha – masožravky.

Péče o rašeliniště

V nehostinném prostředí rašeliniště se moc plevelů neuchytí, ale přece jen tu časem mohou některé jednoleté plevele, případně semínka bříz a topolů, vyklíčit. Chce to tedy čas od času i pletí. Jindy zase seženete ten nejúžasnější kus mrtvého dřeva, který se na vaše rašeliniště přesně hodí, nebo dokoupíte nový druh rostliny.  Zkrátka, na rašeliniště je třeba čas od času vstoupit.  K tomu použijte široké prkno položené od jednoho okraje na druhý. Jistě, nevytvořili jste tak hlubokou bažinu, aby vás vtáhla jako převaděčku z Majora Zemana. Ale nechcete přece, aby po vašich holínkách zůstaly v povrchu krátery, které se znovu zarovnají až po dlouhé době.

Rašeliniště nezaléváme ničím jiným, než dešťovou vodou. Nehnojíme, nepoužíváme pesticidy.  Rašeliništní keříky narůstají celkem pomalu, ale občas musíme zakročit a jejich větve zkrátit. Navíc právě pod nimi je prostor, kde se nejsnáze uchycují plevelné druhy.

 

Od rosnatky ke špirlici

V našich rašeliništích nejčastěji objevíte rosnatku okrouhlolistou. Nečekejte žádného giganta, její lístky měří jen několik centimetrů a ani stonek s drobnými kvítky nijak neohromí. Svým návštěvám budete nejspíše muset nasměrovat hlavu nosem těsně k rosnatce, aby si jí všimly.

Rosnatky by měly sedět přímo mezi živým rašeliníkem. Hmyz lákají na třpytivé kapičky na listech. Kolem polapeného komára se pak celý list ovine a jeho rozpuštěné tělíčko vstřebá.

Ani tučnice nejsou o mnoho větší, přece jen však kvetou o poznání nápadněji. Kromě našich druhů (opět – nerýpat v přírodě, nabízejí je specializovaní pěstitelé) lze sehnat i evropské či severoamerické mrazuvzdorné tučnice. Jenom pozor, některé jsou vápnomilné!

Bleskovou akci předvádějí rostliny mucholapky, když kolem neopatrného hmyzu sevřou svůj dvoudílný list během půl vteřiny. Pak jej tráví několik dní.

 

Královna rašelinišť 

Královnami rašelinišť jsou bezpochyby severoamerické špirlice. Zdobí především svými kornoutovitými listy, někdy červenými, jindy s bělavým vrškem. I jejich květy jsou atraktivní – v USA jsou využívány i v řezaných kyticích.

V supermarketech se prodávají různé hybridy, ale ty se nehodí k venkovnímu pěstování, protože nejsou mrazuvzdorné a často pod povrchem půdy uhnívají.

TEXT :RADKA BOROVIČKOVÁ

FOTO: ZDENĚK ROLLER