Japonská zahrada na jaře
Japonská zahrada zjara, to jsou kvetoucí magnolie a sakury, příjemné ovály jezírek s výsadbou tvarovaných dřevin a nizoučkými keříky buxusu. A pokud jste v Čechách, pak tu a tam i kvetoucí tulipány a modřence.
Podle Japonců výbuchy barev a jejich pestrost působí na člověka neklidně. Je-li zklidněno oko, nastává klid ducha, tvrdí. Japonská zahrada obsahuje jako výrazný barevný prvek pouze červenolistý javor (Acer palmatum, Acer purpureum), na jaře rozkvetlé sakury, v květnu kvetoucí bochníkovitě sestříhané keře stálezelených azalek a sem tam nějaký kosatec.
Japonská zahrada zahradníků, cestovatelů a znalců japonských zahrad z Chrustenic u Prahy se vyznačuje střídmostí květinové výsadby. Majitelé měli k dispozici neobyčejně velkou plochu o velikosti 3000 m2 . Na ní vybudovali tři odlišné, ale vzájemně se prolínající celky. Zatímco pozemku nad domem dominuje jezírko s výsadbou v čistě japonském stylu, část pod domem je pojata barevněji. Úplnou novinkou je roklinka se suchou zahradou a vodopádem s pozadím uměle vytvořených valů s balvany. Na ně pohledově navazují brdské kopce. Nové jsou i cestičky na valech s vyhlídkami na jednotlivé zahradní partie.
Když jsme tuto zahradu v pozdním létě před pěti lety navštívili poprvé, neexistovala ještě její třetí část – suchá zahrada, kterou nyní majitelé dobudovali. Jaké to bude, uvidět ji v předjarním rouchu, v době, kdy kvetou magnolie a sakury? Naším cílem však byla nejen estetika proměn v čase, ale slib majitelky poskytnout nám podrobnější návod k výsadbě na tzv. rovinaté vodní zahradě. Jak to profesionálové dělají, že jejich japonská zahrada vypadá tak nenuceně? „Znamená to být zahradnicky zdatný, umět pozorovat přírodu, a pokud je to možné, učit se od mistrů,“ míní paní Romana, která nás zahradou provázela.
Mezi zdí a kopci
Na jedné straně je zahrada oddělená od ulice vysokou zdí, z druhé strany přechází do volného prostoru, jímž je údolí Kačáku a travnatý terén, zvedající se do homolovitých brdských kopců. Výsadbě dávají ráz ornamentální bonsaje, ale i poduškovitě stříhaný buxus s doprovodnou výsadbou čarověníků a nízkých kultivarů jehličnanů, především borovic. Ozdobou zahrady je také několik cedrů, tvarované tisy, jalovce, cypřišky a v poslední době i jedle. Své místo u zdi ti dostal i bambus.
„Jaro u nás začíná kvetoucími krokusy a lýkovci, pak vykvétají šácholany a sakury, během celého roku se jako barevný akcent uplatňují japonské javory. Výsadbu jsme navrhli tak, aby se každý měsíc barevně proměnila a měli jsme se stále na co těšit,“ říká majitelka.
„Protože je náš pozemek v údolí a na jaře je tu poměrně chladno, ne všem rostlinám se tu daří,“ vysvětluje majitelka. „Třeba japonské azalky tu sice rostou, ale nebudou nikdy tak velké a kompaktní jako v Japonsku, kde dosahují vzrůstu dospělého člověka. Nahrazujeme je tedy jehličnany a z azalek tvoříme spíše kvetoucí pokryvy.“
Skoro jako v Japonsku
Procházíme zahradou, míjíme četná zákoutí s lavičkami, ale nakonec se usazujeme spolu s paní domu v altánu s vyhlídkou na horní jezírko, tedy v té nejjaponštější partii zahrady. Pohodlně odtud přehlédneme protáhlé, esovitě tvarované jezírko s poloostrovem, které je napájeno ze studny – voda cirkuluje přes čističku.
Scenérii jezírka s kamennými cestičkami po obvodu zdobí valy s miniaturními, polštářovitě tvarovanými keříky zimostrázu, drobnolistými kultivary pěnišníků spolu s několika ornamentálními (tvarovanými) tisy, dovezenými z Japonska. U zdi za jezírkem se střapatí bambus, ostrůvek uprostřed jezírka zdobí japonský javor.
Opačná strana jezírka je osázená mixem nízkých a kulovitě rostlých kultivarů borovic – například vedle zaštipované temně zelené kleče se dobře vyjímají husté korunky zakrslých borovic malokvětých (Pinus parviflora). Svěže působí jasně zelené borovice Heldereichovy a také čarověníky. „Snažili jsme se, aby tu na nás dýchlo Japonsko,“ říká majitelka.
Důležité je dosáhnout dojmu nenucenosti a souladu – velkou roli hrají detaily, zajímavý je i zelený podrost, částečně nahrazující mech, jímž jsou vlhké japonské zahrady proslulé. Kamenné šlapáky a valy kolem jezírka u Číhalových osvěžují trsy nízkých ozdobných travin – například Koeleria glauca „Pygmea“, Imperata cylindrica „Red Baron“ či Hakonechloa macra „Aureola“. Doplňuje je černá trvalka Ophiopogon planiscapus „Nigrescens“.
Zahrada za domem
Za domem leží další část zahrady, už ne tak striktně v japonském stylu, ale zato pestřejší a s krásným výhledem na okolní přírodu. Teď na jaře tvoří kopce s holými stromy tmavé neutrální pozadí kvetoucím sakurám a magnoliím. Jaro tu přeje modřencům, lýkovcům a narcisům, později je vystřídají kvetoucí pěnišníky a pak i pivoňky. V létě se pak od okolní zeleně budou odrážet lekníny pokrývající skoro celé jezírko, které zabírá velkou část tohoto úseku zahrady.
Většina dřevin tu ale tvoří permanentní zelenou kostru zahrady. Rostou tu bochánky tvarovaných zimostrázů a jalovců, nízké borovice a jedle, zlatý čarověník smrku. Dominantou ale je šikmo rostoucí tis s bochánkovitě tvarovanými patry větví. Část břehů jezírka porostl hustý skalník. Několik trsů ozdobnice je zjara ještě uschlých, ale vyvázaných do snopů, takže vypadají stále dekorativně. Své místo tu našly klasické lucerny rankei a nízká ikekomi-gata nebo pítka tsukubai. Nejkrásnější jsou ale kameny přírodní. Teprve v kontrastu s neopracovaným kusem žuly vynikne křehkost sakurových květů. A na pozadí vztyčeného vápencového bloku se jehlice borovic vyjímají lépe než na holém záhoně.
Do každé zahrady patří i volně žijící tvorové. O ty tu není nouze. Na jaře v jezírkách probíhají námluvy ropuch a skokanů, pítka hojně využívají kosi, rehkové i konipas, který si sem odskočil od potoka. Krmítko zavěšené na magnólii hvězdnaté již zůstává prázdné a ztrácí se mezi bělostně zářícími květy. Na sakurách si spokojeně bzučí čmeláci i samotářské včely.
Suchá japonská zahrada
V suché zahradě (kare-sansui) není voda, nahrazuje ji bílý, dekorativně upravený písek, který představuje mořské vlny, a velké kameny které mají za úkol vzbudit dojem horských velikánů. Vodopády a jezírka jsou tu znázorněny pomocí oblázků, kamenů a jemného písku. Tento typ zahrady známe většinou jen v jejich rovinaté podobě, ale protože majitelé měli k dispozici členitý terén, má jejich suchá zahrada i roklinu se suchým vodopádem.
„Suché zahrady sloužily k meditaci, nevstupovalo se do nich. Pohledu na ně sloužilo jediné, pečlivě vybrané místo,“ vysvětluje majitel a ukazuje svoji meditační lavičku na valu nad roklinou s krásným výhledem. „Tento typ zahrady patří k těm, které jsou méně náročné na úpravu, ale jejich vybudování nesnadné, zejména když pracujete v členitém terénu s velkými balvany.“
Radka Rollerová Borovičková
Foto Zdeněk Roller
