Krásnoplodka a její krásné plody
Keřovou výsadbu můžete na zimu zkrášlit růžovofialovým tónem, jestliže mezi ostatními keři najde své místo i krásnoplodky. Tenhle nenáročný keř z příbuzenstva našich hluchavek v zimě opravdu zazáří.
Krásnoplodka je opadavý keř s celkem nenápadnými květy. Nijak zvlášť se nerozrůstá a nemá velké nároky na půdu. Pouze přílišnou vlhkost nesnáší a na zimu je vhodné ji odspodu přikrýt listím před mrazem. Pokud je to nutné, dá se tento keř zjara výrazně zmladit řezem. Už byly vyšlechtěny i samosprašné odrůdy, ale původně byly krásnoplodky dvoudomé. Na to si musíme dát pozor při nákupu.
Krásnoplodka a její druhy
U nás se obvykle setkáme pouze s krásnoplodkou Bodinierovou, jejíž odrůda „profusion“ je samosprašná. Také další druh, statná krásnoplodka vidličnatá, snáší zimu po zakrytí půdy listím nebo chvojím. Na lokalitách s příhodným vyrovnaným klimatem se můžete pokusit i o pěstování krásnoplodky japonské. Některé její formy mají i bílé plody. Tato krásnoplodka je ale choulostivá na mráz a třebaže leckde naši zimu venku přežívá, většina zahradníků ji doporučuje pěstovat v nádobě a zazimovat v chladné prosvětlené místnosti. Také krásnoplodka americká už vyžaduje zazimování.
Kde jí to sluší
Otužilé krásnoplodky snášejí městské ovzduší a vysazují se i do nestříhaných živých plotů. V zimě ale více zaujmou například v malé skupině nebo jako solitér na pozadí stěny z cypřišků či tújí. Takové umístění jim zajistí i ochranu před mrazivým větrem. Bobulky koncem zimy opadají a keř zůstane holý. Co takhle pod něj vysázet spoustu hlíz talovínů? Pokud je keř vysazený jako solitér, nepřestane ani na samém začátku jara být díky žlutým talovínovým květům barevným „ostrůvkem pozitivní deviace“. Při zapojení krásnoplodek do živého plotu lze blízko nich vysadit třeba forsytii. Jak dále tento keř doplnit? Vzhledem k zakrývání kořenů na zimu by měl mít kolem sebe rabátko, ale kolem může růst trávník nebo nějaká půdopokryvná rostlina.
Zájem o přírodu se se mnou táhne od dětství. Knížky Jaromíra Tomečka a barevné atlasy z edice Oko jsem prostě hltal. Pak mě knížka Ludvíka Součka „Jak se světlo naučilo kreslit“ nasměrovala i k fotografování, na jehož začátcích byl fotoaparát vlastnoručně vyrobený z krabice. Když mě pak na vysoké škole okolnosti přivedly ke spolupráci s fakultním časopisem, bylo o mém následujícím osudu definitivně rozhodnuto. Učitelství je pro mě dodnes priorita i hobby, ale bez publicistiky a fotografování by mi něco chybělo. V posledních deseti letech pronikám do krás a fíglů spojených se zahradami. A ten stav, kdy už je člověk celkem odborník, ale ještě pořád nachází něco nového, je úžasný.
