Skalky a azalky pana Nováka
Zahrada známého skalničkáře Jiřího Nováka je ukrytá v uličce řadových domků na okraji Pardubic. Ale jakmile projdete plechovou branou a přejdete betonový dvorek, oslní vás výbuchem barev desítek kvetoucích azalek a pěnišníků.
Je květen a na zemi, ve vysokých kamenných korytech i na vyvýšených prostranstvích kvetou na zahradě skalničkáře Nováka pěnišníky a azalky těch nejvýraznějších barev a tvarů. Lososové, růžové a cyklámenové barvy budí v návštěvnících záchvaty euforie. Každý by něco takového chtěl mít na své zahradě, ale shromáždit a vypěstovat takovou krásu chce roky píle a cit pro kombinaci. A pokud máte rovinatý pozemek, také schopnost sehnat si kámen a kamenná koryta, jimiž zahradu oživíte.
Jaro v Polabí
Rovinatý pozemek, ležící jen pár desítek metrů od Labe majitel přeměnil na kopečkovitou krajinu, ve které dominují skalky a azalky. Vybudoval ji z tufového kamene a kamenných koryt. Díky těmto úpravám je zahrada pana Nováka zajímavá v každé roční době.
„Jakmile odkvetou jarní kytičky, už tu moc barev nenajdete,“ říká majitel. „Pak už tu kromě pozdně letních druhů japonských rododendronů nekvete prakticky nic, na vyznění zahrady se pak podílejí jen zakrslé dřeviny. Ale jaro je tu nádherné a já se smířil s tím, že tu nemusím mít všechno.“ A proč je tu tolik pěnišníků? „Líbí se manželce i mně, a tak jsme na nich nešetřili. Tomu největšímu je čtyřicet let.“
Skalničky a koryta
Pozemek včetně betonového dvorku u domu lemují početná, skalničkami vysazená koryta a dřeviny umístěné ve vyvýšených nádobách. „Nedostatek prostoru si vynahrazuji tak, že výsadbu člením i do výšky,“ vysvětluje majitel použití kůlových opor.
Rozčlenit prostor do výšky mu pomohla i výstavba nízké hraniční zídky z perforovaných tvárnic – na jejím vršku jsou usazené bonsaje, netřesky a další zelené poklady. Přiléhající část vydlážděného dvorku vedle zídky nenuceně přechází do rozlehlé skalky – je nejstarší z těch, které tu majitel vybudoval.
Původně byla z nahloučených vápencových kamenů, které později majitel vyměnil za slovenské pěnovce. Nově přidanou část opět tvořil z vápence, ale již podle moderních zásad, jako tzv. spárovou skalku. „Asi víte, že v osmdesátých letech si skalničkáři všimli, že jejich miláčci nejlépe rostou ve spárách mezi kameny, kde se nedrží na povrchu voda a kořeny jsou stále v chladu. Spárová skalka také působí velmi přirozeně, ale na druhou stranu – do pěnovce zas můžete vrtat, takže se tam vejde víc rostlin. A ty největší „špeky“ v něm rostou líp než ve spárách.“
Modelace rovinatého terénu
Zelenou část zahrady tvoří centrální trávník s rozesetými solitérními výsadbami dřevin, shluky kamenů a koryty se skalničkami. I ta majitel je usadil na vysoké podstavce, takže se k nepatrným skalním rostlinkám nemusíte tolik ohýbat. Po stranách se do trávníku meandrovitě zakusují hojně kvetoucí skalky a azalky s pěnišníky v pozadí.
Když připočítáme nevelké skleníky plné sazeniček po stranách zahradního obdélníku, je inventář zahrady hotov. Vynikající kulisou je živý plot na „zádi“ obdélníku. Je ze stříhaného ptačího zobu a odstiňuje nepříjemný vítr, který tu často vane.
„Spodní voda tu je vzhledem k nedaleké řece jen šedesát centimetrů pod povrchem, takže jsem rovinatý terén bohužel nemohl modelovat prohlubněmi,“ stěžuje si majitel. „Místo toho jsem tu a tam na trávníku vytvořil ostrůvky navršené z pěnovce,“ vysvětluje zahradník a dodává, že budovat začínal na klasické zeleninové zahrádce s několika ovocnými stromy. „Ale od druhé poloviny osmdesátých let už jsem sázel podle svých představ a posledních dvacet let věnuji zahradě veškerý volný čas.“
Zakrslé konifery
Vzhledem k omezené rozloze pozemku majitel sázel co nejmenší rostliny. „Takže tu mám zakrslé konifery, které samy od sebe rostou velmi pomalu, ale navíc je ještě zaštipuju a stříhám. Mám tu i miniaturní borovice, například malokvětou nebo šumavskou blatku, pár jalovců a kromě konifer i japonské javory. Zimostráz je starý už třicet let a vypěstoval jsem ho z řízku. Vedle něj roste jalovec obecný „compressa“, který má úžasně kompaktní štíhlý tvar.“ Také skalky a azalky patří k sobě, alespoň co se týče zakrslých azalek, které skalkám poskytují ostrůvky stínu.
Rostliny v korytech
Pan Novák se před čtyřiceti lety nejprve zamiloval do lomikámenů, zejména do skupiny Porophyllum. To jsou malé bochánkovité kopečky listů, z nichž nakonec vypučí bohaté květy. Pak si k nim přibral pochybky (rod Androsace) pocházející z Evropy a Číny, a dionýsie z pohoří Blízkého Východu. Dnes je na tyto rostliny specialista.
Svoje poklady pěstuje majitel v korytech, která jsou nezávislá na vlhkosti a složení půdy a dají se individuálně zalévat a stínit podle potřeby. Část koryt v této zahradě sloužila kdysi dávno k napájení dobytka, některá si majitel zahrady sám vytesal z pískovce.
Kromě lomikámenů v nich ovšem rostou i zakrslé konifery – tsugy a modříny a také turany, draby a další drobotina. „Zdaleka ne vždy dodržuju rozdělení rostlin do koryt podle země původu. Na uprázdněné místo zasadím to, co je zrovna připravené k výsadbě, takže se vedle sebe sejde třeba balkánský hvozdík s americkým orlíčkem.
V korytech rostou protěže, pochybky, silenky nebo Acantholimon, který má legrační české jméno ježourek. Víte, většina skalniček už má alespoň rodové české jméno, ale málokdo z pěstitelů tahle jména zná nebo používá.“
Bez fortele to nejde
Nic není černobílé a všechno chce svůj fortel – obtížné je třeba křížení lomikámenů, aby vznikly odolné rostliny vhodné k běžným výsadbám. „Není sice problém získat semena zkřížením dvou botanických druhů, ale pak musí nastoupit přísná selekce a musím vybrat jen ty nejlepší a nejzdatnější křížence. Trvá to třeba i deset let.“ Teprve pak se novým rostlinám dávají jména. Třeba lomikámen, který právě obdivujeme, dostal zvučné jméno: Johann Wolfgang Goethe.
Text: Radka Borovičková
Foto: Zdeněk Roller