Zahrada rozzářená vilíny
Většina dřevin v zimě odpočívá a čeká na jaro. Jednou z mála výjimek jsou vilíny, které rozkvétají i navzdory nízkým teplotám. Statné keře se už v lednu rozsvítí žlutými věty – v paletě od sýrově či žloutkově žluté až po sytě oranžovou.
Základní druhy vilínů pocházejí ze Severní Ameriky a východní Asie. U nás se nejčastěji pěstuje hybrid – vilín prostřední. S mohutnějšími vilíny se setkáme hlavně v parcích, kam bývaly jako dlouhověké okrasné dřeviny vysazovány. Svědčí jim dostatek prostoru, a proto dobře vyniknou i jako solitéry. Ideální stanoviště je pro ně místo před okny nebo poblíž cestičky, kde si je nejlépe vychutnáte, když kvetou. Strom se šedavou kůrou vynikne na pozadí vytvořeného z tmavých jehličnanů – tisů, jedlovců či jedlí a či před vyššími stálezelenými dřevinami jako je cesmína či zimostráz. První roky roste vilín jen pomalu, ale později dosáhne i větších rozměrů. Prospívá v humózních a mírně vlhkých půdách, většina druhů potřebuje půdu neutrální nebo mírně kyselou.
Od zimy do zimy
Vilíny jsou opadavé keře, které dosahují podle odrůdy výšky tři až pět metrů. Přes léto to jsou nenápadné keře připomínající svými listy lísku nebo i olši. Jejich čas přichází uprostřed zimy – od ledna do března, kdy se stromky obalí hvězdicemi drobných kvítků, nahlučenými ve svazečcích jeden vedle druhého. V době silných mrazů se jejich květy stočí a po oteplení se neporušené rozvíjejí. Když přijde jaro, na větvích vyrazí zoubkované listy, které se na podzim zbarvují do sytě žluté až červené barvy. Semena, připomínající drobný oříšek se zobáčkem, dozrávají až v následující zimě, často v době květu. Při dozrání se s puknutím otevřou a vystřelí.
Americké vilíny
Mezi nejraněji kvetoucí patří u nás méně pěstovaný vilín virginský, pocházející z východu USA. Ve své domovině roste na březích řek a jezer. Kvete od listopadu do prosince, někdy už v září, takže se květy ztrácejí mezi žlutě zbarveným, ještě neopadaným, listím. Původní druh má žluté vonné květy, nejznámější je červený kultivar Rubescens. Do Evropy byl dovezen jako první z vilínů už v roce 1736. Jeho kůra i listy mají léčivé účinky a výtažek se používá pro své tonizující, protizánětlivé a stahující účinky v lékařství i v kosmetice: například při léčbě kožních onemocněních, spálenin, řezných ran, popraskané kůže, zanícených koutků a u kožních a nervových onemocnění. Používá se i při léčbě akné. Jeho americký příbuzný vilín jarní, pocházející z jihu USA kvete od konce prosince do března – má voňavé, žluté květy s načervenalým kalichem. V našich podmínkách pomaleji roste, a hodí se proto i do menších zahrádek.
Asijské vilíny
V lednu až dubnu vykvétá u nás poněkud méně rozšířený vilín japonský, původem z Japonska, kde se mu daří i ve větších nadmořských výškách. Poznáte ho podle žlutých květů s hnědočerveným kalichem a jakoby pomačkanými korunními lístky. Olistěním připomíná olši šedou. Vilín měkký pochází z Číny, kde roste i ve vyšších nadmořských výškách. Kvete v lednu až březnu – charakteristické jsou pro něj vonné zlatožluté květy s rovnými korunními plátky a s purpurovým kalichem. Oba druhy k nám přicestovaly až na konci 19. století. Zkřížením asijských druhů vznikl zahradní kultivar vilín prostřední a jeho variety, které se v současnosti u nás nejvíce množí. Vyznačují se nápadně žlutými květy.
Text: Radka Rollerová
Foto: Zdeněk Roller
