České lesy patří mezi nejbohatší houbařské terény Evropy. Od vlhkých smrčin přes borové písčiny až po bukové a dubové porosty tu během sezony najdete desítky chutných a bezpečně poznatelných druhů. Úspěch přitom nestojí jen na štěstí, ale hlavně na správném výběru času, stanoviště a pečlivém určování, díky němuž se vyhnete záměnám a odnesete si domů jen to, co bez obav patří na talíř.
Kdy vyrazit a jak číst les
Nejbohatší období přichází zpravidla od konce léta do poloviny podzimu, kdy se po deštích ustálí teploty a půda drží vlhkost. V jehličnatých lesích se vyplatí sledovat mechy a světlé paseky, kde se teplý vzduch potkává s chladnou půdou; v listnáčích mívá po dešti nejlepší formu hrabanka pod buky a duby, která pomalu vysychá a udržuje stabilní mikroklima. Les je mozaika stanovišť a každé dává prostor jiným druhům, proto se vyplatí chodit pomalu, dívat se pod mladé stromky, do příkopů podél cest i na rozhraní porostů, kde se mísí mykorhizní partneři.
Které jedlé houby u nás nejčastěji rostou
V jehličnatých porostech bývá jistotou hřib smrkový a hřib hnědý, na borových místech se ukazuje i hřib borový a na okrajích cest po dešti potěší klouzky. V listnatých lesích se často daří hřibu dubovému, pod břízami narazíte na kozáky a na vlhčích místech u osik na křemenáče.
Když přijdou vyrovnané srážky, rozběhnou se lišky obecné, jejichž vůně a pevnost v kuchyni vyniknou na másle, a na přelomu léta a podzimu se ozvou bedly, které je bezpečné brát tehdy, když mají typický vzor klobouku a vysoký prstencový třeň. V bučinách je pestrý svět holubinek, u nichž se však vyplatí sbírat jen druhy, které poznáte na první pohled, a v chladnějších obdobích se objevují i výborné čirůvky, penízovka sametonohá na pařezech a václavky, které po důkladné tepelné úpravě dodají směsím sytou chuť.
Bezpečné určování a časté záměny
Základní pravidlo zní: do košíku putuje pouze houba, kterou poznáte podle více znaků najednou. Všímejte si barvy a struktury klobouku, reakce dužniny po poranění, vůně, stavby rourků nebo lupenů, prstenu či pochvy na třeni a také místa, kde roste. Nikdy se nespoléhejte na jediný rys ani na pouhou fotografickou podobnost v telefonu.
Záměny dokážou být zrádné, typicky mladé muchomůrky se mohou podobat bedlám, muchomůrka zelená je v mládí klamavě nenápadná a některé holubinky umí potrápit stejně jako čerstvé václavky, které je třeba vždy důkladně povařit. Pokud máte sebemenší pochybnost, nechte houbu v lese nebo si ji zdokumentujte a ověřte doma v atlasu či mykologické poradně.
Pravidla sběru a ohleduplnost k přírodě
V českých lesích je sběr hub pro vlastní potřebu povolen, přesto je dobré myslet na šetrnost a pořádek. Plodnice opatrně vyjměte z podkladu, místo zakryjte hrabankou, staré a červivé kusy ponechte k rozptylu výtrusů a všechno ukládejte do prodyšného košíku, nikoli do igelitu, kde houby zahnívají. V chráněných územích respektujte místní pravidla, držte se značených cest, nerozdělávejte oheň a nevstupujte do rašelinných a podmáčených partií, které jsou pro krajinu cenné a citlivé. Rozumné množství z různých míst je lepší než vybrat jedno stanoviště do poslední plodnice; les se vám za to odmění i při příští návštěvě.
Čištění, kuchyňská úprava a uchování
Po návratu domů houby co nejdřív očistěte nasucho, rozdělujte podle druhu a upravujte odděleně, aby se jemné chutě nemíchaly s výraznými a abyste snáze vystopovali případnou reakci, kdyby některý druh nesedl. Masité hřiby jsou ideální na sušení do omáček a polévek, lišky vyniknou krátce restované, klouzky a václavky se hodí do směsí, gulášů a k nakládání a z pěkných bedel je rychlá večeře ve trojobalu. Sušené houby skladujte v suchu a temnu, mražené porce si předem krátce poduste a nechte vychladnout, a u nakládaných postupujte čistě a trpělivě, protože pečlivá sterilace je zárukou bezpečí i skvělé chuti.
