Mnoho rostlin, které na zahradách nebo u cest bereme jako obyčejné plevele, se dá ve skutečnosti jíst. Často mají výraznou chuť, obsahují užitečné látky a mohou doplnit běžnou stravu o čerstvou zeleň, květy nebo semena. Přesto je lidé většinou nesbírají, protože je neznají, nebo se obávají záměny. Pokud ale víte, co hledat, můžete narazit na překvapivě chutné části rostlin, které rostou téměř na každém kroku.
V následujícím přehledu najdete devět běžných druhů, které se tradičně sbíraly, nebo si teprve znovu hledají cestu do kuchyně. Vždy sbírejte jen tam, kde nehrozí znečištění, a jen rostliny, u nichž máte jisté určení.
Kokoška pastuší tobolka a jemně pikantní vrcholky
Kokoška pastuší tobolka patří k nejdostupnějším jedlým planým rostlinám, protože ji najdete na trávnících, v záhonech i na okrajích cest. Nejčastěji se sbírají mladé vrcholky lodyh s drobnými kvítky a také nezralé plody, které mají typický tvar malých tobolek. Chuťově připomíná rostliny z brukvovité čeledi, tedy lehce štiplavou a zelenou chuť, která se hodí do jednoduchých jídel.
V lidových tradicích je kokoška ceněná i pro podporu tělesné rovnováhy. Zmiňuje se její vliv na metabolismus a také využití při potížích spojených s krevním oběhem. Vnější použití se popisuje například ve formě tinktur, které se dávaly na unavené svaly a klouby. I když ji budete používat jen občas, udělá službu hlavně jako svěží, lehce pikantní přísada.
Bršlice kozí noha jako divoká zelenina s mrkvovým aroma
Bršlice kozí noha, někde známá i jako kozonoha, je rostlina, kterou zahrádkáři často nemají rádi, protože se šíří vytrvale pomocí podzemních výběžků. Právě její vitalita je ale výhodou pro sběr, protože v porostech najdete mnoho mladých listů. Ty voní a chutnají překvapivě podobně jako mladá mrkev, což souvisí s příbuzností v rámci miříkovitých.
Mladé listy se dají jíst rovnou, ale ještě lepší jsou jako součást kuchyně. Hodí se všude tam, kde používáte listovou zeleninu nebo bylinky. V praxi ji lidé přidávají do placek, do pomazánek, do polévek, do zeleninových náplní nebo rozmixovanou do zelených nápojů. Starší listy bývají méně aromatické, proto se vyplatí sbírat hlavně mladé. Rostlinu lze poznat i podle charakteristického tvaru na řapících, který připomíná malé kozí kopýtko.
Název v latině odkazuje na tradiční spojování bršlice s potížemi, které se kdysi shrnovaly pod pojem dna. V popisech účinků se zmiňuje podpora pohyblivosti a také celkové odlehčení organismu. Kořeny se v minulosti používaly i do koupelí na unavené nohy.
Sléz přehlížený jako dětská vzpomínka z cest
Málokterá rostlina je tak spojená s dětským sbíráním jako slez. U několika běžných druhů se totiž jedí nedozrálé plody, které vypadají jako malé zelené kolečko rozdělené na dílky. Právě proto se jim lidově říká chlebíčky. Tam, kde slez roste, bývá jejich ochutnávání téměř tradicí předávanou v rodinách, protože plody jsou snadno dostupné a sběr zvládnou i děti.
Chlebíčky ze slezu nejsou o výrazné kořeněné chuti, spíše o jemnosti a o samotném zážitku z toho, že si člověk něco natrhá cestou. Pokud slez dobře poznáte, může být příjemným doplňkem při procházce i nenápadným návratem k jednoduchým zvykům.
Netýkavka malokvětá a semínka, která umí vystřelit
Netýkavka malokvětá je invazní rostlina, která ráda obsazuje stinná místa v lesích a vytváří souvislé porosty. Zajímavé je, že jedlá nejsou jen některá její mladá pletiva, ale hlavně semena. Když plody dozrají, při dotyku prasknou a semínka doslova vystřelí do okolí. Stačí proto přiložit dlaň a semena zachytit.
Chuť semínek bývá překvapivě příjemná, lehce pikantní, s jemným oříškovým dojmem. O jejich působení na organismus se obvykle uvádí méně informací než u tradičních bylin, proto je nejlepší brát je spíše jako drobnou přírodní pochoutku než jako cílený prostředek pro zdraví.
Jetel luční a sladká kapka nektaru z kvítků
Jetel luční zná skoro každý, protože kvete dlouhou část sezóny a roste na loukách i u cest. Mnozí si pamatují, že z dětství zkoušeli vytahovat jednotlivé růžové trubkovité kvítky a hledat v nich malou dávku sladkého nektaru. Ten je primárně určen hmyzu s delším sosákem, ale pro člověka je ochutnání stále malým kouzlem.
Kromě této drobné sladkosti má jetel v tradici i pověst významné léčivé rostliny. Lidé ho využívali v různých směsích a nálevech, ať už pro běžné sezónní potíže, nebo jako součást bylinkářské praxe. V kuchyni se však často začíná právě nevinným ochutnáním květů.
Květ akátu a sladkost, která překvapí
Podobně sladký zážitek nabízí i květ akátu, přesněji akátu bílého. Je důležité vědět, že celá rostlina se běžně uvádí jako jedovatá, ale květy jsou považované za jedlé a lidé je tradičně jedí čerstvé. Sladkost se projeví až při žvýkání, kdy ucítíte nektar uvnitř květu.
Před konzumací je dobré květy pečlivě prohlédnout, protože v době kvetení se v nich často ukrývají drobní broučci. Z květů se někdy vyrábí i akátové víno, i když nejde o nápoj, který by byl všeobecně vyhlášený jako mimořádná delikatesa. Pro mnoho lidí je ale nejpříjemnější právě čerstvý květ utržený ze střapce.
Ptačinec žabinec jako šťavnatá zelená po zimě
Brzy na jaře, často krátce po zimě, se objevuje ptačinec žabinec. Tvoří křehké, sytě zelené a šťavnaté trsy, díky nimž patří mezi nejoblíbenější divoké zeleniny. Chuťově bývá popisovaný jako jemný a svěží, někomu připomíná mladé obilné nebo kukuřičné tóny. Vyskytuje se nejen na jaře, ale často i na podzim, když jsou podmínky vlhčí.
Jedno z lidových jmen odkazuje na to, že se ptačinec dával drůbeži jako krmení, protože ho zvířata ochotně přijímají. Podobně může posloužit i jako čerstvá přírodní potrava pro některé domácí mazlíčky. V tomto směru se někdy zmiňuje i šrucha zeleninová, jejíž dužnaté pletivo vydrží déle čerstvé a tak rychle nevadne.
Česnáček lékařský s chutí česneku bez cibule
Česnáček lékařský je typická časná jarní bylina, která sice voní a chutná po česneku, ale botanicky mezi česneky nepatří. Je blízký jiným brukvovitým rostlinám, a právě proto má podobně výraznou, lehce štiplavou chuť. Najdete ho v lesích, v křovinách, na okrajích cest a někdy i na zahradách, zejména tam, kde je půda výživná a bohatší na dusík.
Na jaře vytváří přízemní růžice, později může v květu vyrůst až do výrazné výšky. Sbírají se především listy, které se hodí všude tam, kde chcete ostřejší česnekový tón, ale bez práce s palicemi česneku. V tradici se mu připisuje antiseptické a protizánětlivé působení, často v souvislosti s dýchacími a močovými cestami. I pár lístků snědených cestou umí příjemně osvěžit.
Pupava bezlodyžná jako planý příbuzný artyčoku
Mezi méně známé, ale zajímavé jedlé druhy patří pupava bezlodyžná. Na první pohled připomíná bodlák a roste hlavně na loukách a pastvinách, často v chudších, kamenitých půdách. Vytváří nízkou růžici listů a v létě se objevuje větší květ, který působí téměř přisedle, tedy skoro bez stonku.
Dříve lidé pupavu bezlodyžnou sbírali častěji. Květy očistili od vnějších vrstev a jedli květní lůžko podobně jako u artyčoku. V lidovém léčitelství se zmiňuje sběr kořene, který se používal při kožních potížích, a uplatnění měl historicky i ve veterinární praxi. Dnes jde spíše o připomínku toho, jak široký byl kdysi repertoár planých jedlých rostlin.
Jak sbírat bezpečně a s respektem k místu
Divoké rostliny mohou být výborným doplněním jídelníčku, ale vyžadují opatrnost. Sbírejte jen druhy, které bezpečně poznáte, a vyhýbejte se místům u rušných silnic, na chemicky ošetřovaných plochách nebo tam, kde mohou být znečištěné půdy. Berte jen tolik, kolik skutečně využijete, a neničte porosty zbytečně. Díky tomu se k těmto nenápadným pokladům přírody budete moct vracet znovu i v dalších sezónách.
Pozor na Bršlice! Je dalších deset téměř identických, víceméně smrtelně jedovatých rostlin, které laik těžko odliší..