Pohádková zahrada

Majitel je sběratel čarověníků a skalničkář. Jeho rozlehlá sbírková i pohledová zahrada u Chrudimi je proslulá svou přirozeností a patinou. Připomíná pohádkový les, kde vládne mimořádná harmonie.

Před třiceti lety tu byla u silnice na konci Chrudimi zelinářská zahrada, skleník a úly, protože majitel „dělal do včel“. Z časů, kdy zahradu vlastnili rodiče majitele, zůstaly na pozemku ovocné dřeviny – třešně a jabloně. Dnes jsou z nich stromové bonsaje, zajímavě doplňující novější výsadbu.

I tvůrce této zahrady byl zpočátku klasický venkovský ovocnář a zelinář, který však už dávno ví, že zeleninu tu nemá smysl pěstovat, protože mu stejně všechno sežerou šneci.

„S čarověníky jsem začal v roce 1984. Tehdy jsem si pořídil první kamenné koryto, udělal si posezení a suchou zídku, osázenou skalničkami. A už to jelo.“

Je tu pohoda

Popsat zahradu, která je stvořená z desítek partií, míst a miniaturních zákoutí, znamená vyprávět o sýkoře, která si hned vedle altánku udělala hnízdo ve staré lahvi od minerálky, a vůbec nestydí v naší blízkosti krmit mladé.

Znamená to posedět u altánu, obdivovat kvetoucí azalky, pak procházet labyrintem cestiček s pískovcovými šlapáky, potkat omšelé pískovcové či opukové kameny, najít místa, kde bují mech, objevit miniaturní lavičky a najít potok.

Symbióza velkého společenství dřevin malých i velkých vytváří mimořádně příjemný pocit harmonie.

Objevujeme tu snad všechny dřeviny, kterými se pyšní české zahrady, včetně exotů, ale i borovice z blízkého lesa.

V loubí vytvořeném z vyšších dřevin a listnáčů, rostou jak hříbky v lese stovky miniaturních čarověníků. Jsou zakomponované mezi trsy travin, doprovázejí je bylinky, hajničky a drobné skalničky. Zkrátka pohádková zahrada.

Jsem dobrodruh

„Hledat čarověníky je velké dobrodružství a vášeň,“ přiznává majitel, který zálibu v pěstování a množení dřevin získal od svého dědy. Vzpomínám si, jak zjara po práci obcházel remízky, kde hledal vhodné podnože pro roubování. Na ty pak rouboval semenáče ovocných stromů, které získal od svých kamarádů. Po zdárném ujmutí je přesazoval do své zahrady a čekal na první ovoce, aby se jím pak mohl pochlubit.

Stejnou radost a nadšení jsem cítil já, když jsem začal sbírat zakrslé dřeviny a pídil se po tom, jak vlastně vznikají. V osmdesátých a devadesátých letech jsem je po lesích, horách i bažinách začal sám hledat a posléze jsem je i množil. Během let jsem objevil a namnožil řadu miniatur, které jsou nyní u ve sbírkách našich i zahraničních pěstitelů.

Pojmenovával jsem je podle místa nálezu nebo podle svých dětí a vnoučat. Díky čarověníkům jsem získal spoustu kamarádů, s nimiž si vyměňujeme zkušenosti a informace a na jaře i rouby nových dřevin.“

Slunce a stín

Některé z miniatur rostou jen pár centimetrů nad zemí, jiné zahradník narouboval na vyšší podnože, takže vypadají jak zelená mávátka. Jsou jich tu stovky.

Celek působí tak přirozeně, jako byste kráčeli lesem, v němž bují ještě jeden miniaturní lesík pro trpaslíky, kteří milují pohodu.

I když je hezky a svítí sluníčko, na zahradě vládne příjemný polostín. „Všechny miniatury jsem vysadil tak, aby se jim co nejlépe dařilo, tedy aby měly přiměřenou porci slunce a stínu,“ vysvětluje majitel. „Zakrslé rostliny nesnášejí slunce, proto jsem si na zahradě ponechal dost starších i nově vysazených ovocných stromů z některé tu slouží jen dočasně. Čekám, až mi dorostou ostatní jehličnany – tedy jedle, borovice, cypřišky a jedlovce, tu a tam i menší smrky, hlavě koniky.

Za hradbou tisů

Zvenku zahradu rámuje silnice a prašná cesta. Okolní terén je rovina s poli a remízky bez dominant a stromů. Majitel proto svoji zahradu zapečetil za zelený plot, který zpevnil drátěným pletivem. Nemá rád zvědavé pohledy.

Živý plot je vysázený převážně z tisů, s nimiž se podle majitele dobře pracuje. „Snadno se tvarují, rychle obrůstají, a jejich větve už dávno prorostly plotem.“ Zelená hradba tak vypadá i zvenku velmi přirozeně.

„K tomu tisy zadržují prach a pomáhají mi na zahradě udržet vlhkost. Víte, u nás v Chrudimi jsou poměrně nepříznivé klimatické podmínky. Převažují tu od západu vanoucí a vysušující větry. Proto tu mám s pěstováním listnáčů – tedy javorů, pěnišníků a azalek velký problém. Mají rády vlhčí klima, ale bez nich by to nebylo ono.

Kromě toho tu je i těžká jílovitá půda, kterou listnáče nemají rády, protože jí špatně prokořeňují. Při jejich sázení se tak víc nadřu, musím vykopat větší jámu a tu pak vyplnit rašelino-písčitým substrátem.“

I přes nepřízeň klimatu z většiny vysazených pěnišníků už dávno vyrostly mohutné a bujně kvetoucí keře. Nejmohutnější jsou vysazené hned za hradbou z tisů, menší jsou rozseté mezi vyššími dřevinami.

Ve stínu modřínu

Za ideální solitérní dřevinu majitel považuje modřín, který v létě tvoří příjemný bloudivý stín a v zimě naopak vůbec nestíní.

„Navíc je moc krásný a existuje ve spoustě kultivarů. Můj nejstarší modřín je už třicetiletý, ale má tu spoustu mladších bratříčků,“ vysvětluje majitel během prohlídky stěžejní, nejstarší a nejmalebnější části zahrady, přiléhající k domu, kde žije s rodinou.

Hned vedle modřínu roste třešeň, o kus dál je starodávně působící altánek z latí, prostranství u domu je rozčleněné na menší partie, které lemují kamenná koryta a kameny. Výsadbu ozvláštňují miniaturní skalky. Najdeme tu i malou bažinu a zarostlé jezírko.

„Poslední dobou jsem se dal do sbírání střevíčníků, na zahradě mi dobře jdou prvosenky, bramboříky a orlíčky,“ vypravuje majitel a ukazuje nám místo, kde je nedávno sázel.

Hned vedle střevíčníků je krmítko pro ptáky ve stylu božích muk, které je pro jistotu opatřené stříškou. „Kromě dřevin mám rád i kamení. Z některých skládám kamenné artefakty na způsob horských mužíků,“ vysvětluje majitel a ukazuje pískovcový balvan, opracovaný do podoby tlustého mnicha. „Ale tohle je práce Zdeňka Jukla, jednoho z mých kamarádů.“